Eva Kadlčáková

Lidé mají zvláštní puzení vlastnit. Věci, půdu, zvířata, jiné lidi. A ještě jim to nestačí. Kromě hmotných statků touží mít patent na to, čemu se říká vlastnictví duševní.

V 90. letech mi při natáčení řekl jeden porodník do mikrofonu, že těhotenství je jako nejhorší nemoc. Sama jsem se pak opakovaně přesvědčila, že to tak vůbec být nemusí.

Zatímco žena touží vlastnit mužovu duši, muž touží vlastnit ženu en bloc. Pokouší se o to odjakživa. Tak třeba pračlověk: našel zalíbení v nějaké samičce – a zmocnil se jí.

Kdo by je nechtěl mít, prcky. Tedy pravda, pár takových občanů nebo občanek se mezi námi vyskytuje. Obvykle pronášejí věty typu „přece do tohoto světa nepřivedu dítě.“

Záměna části za celek, to je básnický prostředek, který ale někdy používá i klasická medicína. Zaměňuje člověka za jeho nemocný orgán – „ty játra, co leží na čtyřce“.

Říká se, že zatímco muži chtějí, aby jim patřilo ženino tělo, ženy potřebují vlastnit mužovu duši. Pomineme-li, že chtíč žen se obecně podceňuje, pak je tvrzení pravdivé.

„Proč to nekoupíš?“ zeptal se návštěvník mého nájemního bytu. „A proč bych měla?“ Odpověď, že kvartýr je pěkný a lokalita výborná, sice měla logiku, ale podle mě nic víc.

Zatímco muži s sebou v autě nejčastěji vozí deku, ženy ji vozí stejně tak často! Otázka v mém průzkumu tedy zněla také: „A použily jste ji někdy?“

Hádejte, co u sebe v autě nejčastěji vozí muži? Když nepočítáme povinnou výbavu? Jestli tipujete kanystr s rezervní pohonnou hmotou, gumcuky nebo mapy, jste vedle.

Děti mají sběratelské sklony. Nejen, že sbírají obaly, zátky a všelijaké panáčky. Ale věnují se i sběru odpadu, který pak tahají domů a trvají na tom, že se nesmí vyhodit.