Hana Slívová

Během sedmnácti let cestování za modernistickou architekturou zmapoval a vyfotil po celém světě okolo pěti tisíc domů. Cit pro detail má po otci.

O islandské literatuře nevěděl Pavel Řehořík z nakladatelství Větrné mlýny skoro nic, a tak loni v rámci Měsíce autorského čtení navštívil všech 31 autorských debat.

Jako o krajině solitérů a melancholie mluví básník Miloš Doležal o rodné Vysočině. Bytostně spojený je s ní i farář Toufar, jehož osudy  mapoval vltavský host detailně.

Vyrůstal na Kráse nesmírné, od studií na JAMU spolupracuje s režisérem Janem Mikuláškem a mezi své zásadní scény řadí Husu na provázku a léblovské Divadlo Na Zábradlí.

Jako dvanáctiletá stála Anna Švarc na „céčkové“ stanici metra C Muzeum a malovala tam jeden ze svých prvních obrazů. Později jako jistotu vystudovala architekturu.

Nominaci na Cenu Thálie i úspěch v rámci České taneční platformy za výkon v inscenaci Soft Spot má Martina Hajdyla Lacová, výrazná tvář současného pohybového divadla.

Bicí mohl studovat na konzervatoři, před školním drilem dal ale přednost praxi a odjel na turné s Lenkou Dusilovou, o níž mluví jako o zásadní postavě své kariéry. 

Formovala ho nespoutanost Filipa Topola, miluje obrazy Hieronyma Bosche a v dospívání závodně běhal. Divadlo pro něj dlouho představovalo cosi umělého.

Před rokem 1989 točil Pablo de Sax, vlastním jménem Pavel Veselý, improvizované parodické filmy. Prahou se procházel s Egonem Bondym, jehož vzpomínky zachytil na kameru.

Jak se připravoval na přechod z analogu na digitál? Jakou roli měla v jeho hravé tvorbě vysokoškolská kolej? Ve Vizitce se Miro Švolíka ptala Markéta Kaňková.