Ivana Šimánková

Pro společenský kontakt je důležité ovládat takzvaný small talk neboli nezávaznou konverzaci. Jedná se o úvodní rozhovor, který rozproudí debatu, ale ani nemusí pokračovat.

Vizitky známe z pracovního prostředí, ale můžete mít i vizitku osobní. Uvádí se na ní křestní jméno a příjmení, případně adresa, telefon a emailový kontakt, ale nic víc.

Vizitky se údajně začaly používat jako náhrada za osobní návštěvu. Prý když se jeden šlechtic nemohl dostavit popřát k Vánocům a Novému roku, poslal pouze svou navštívenku.

Pro oslovení používáme jméno, funkci, nebo titul. V pracovním styku je nejlepší funkce, při neformálních příležitostech, na dovolené, při sportu můžeme zvolit křesní jméno.

Někteří lidé při oslovování druhých rádi používají zdrobněliny jmen. Odbornice na etiketu Alena Špačková před tím ale varuje. Vždy je nutné sledovat, jak člověk reaguje.

Na tenký led vstupujeme v otázce vykání a tykání ve společnosti. Mnohdy váháme, jestli můžeme někomu tykat, nebo co říct, když druhý nabídne tykání a my o to nestojíme.

Oslovování lidí by při setkání mělo být až na druhém místě. „Neoslovuji neznámé lidi, když nemusím. V pracovním procesu je to samozřejmě jiná záležitost.

Velice důležitou součástí mezilidské komunikace je oslovování. Má magickou moc, do podvědomí druhé osoby zasouvá pocit, že se o ni zajímáme a že mluvíme přímo k ní.

I moderní etiketa stále ještě uznává vizitky, česky navštívenky. Současný trend však naznačuje, že ne vždycky a ne všude je nutné si vizitky dávat.

Každý z nás se čas od času dostane do situace, kdy se musí představovat neznámým lidem. Jedna nastává při nástupu do nového zaměstnání.