Jan Cempírek

Mstivost je ošklivá vlastnost. Ale víte, že se mstí i technika? Stroje? Přestane vám třeba fungovat kávovar. Přivolaný technik jen zmáčkne čudlík a mašinka se rozběhne.

Tuhle mi došlo, jak rád mám věci, které vydrží. Opravdu vydrží. Dvacet let, pětadvacet – nebo i víc. V době, kdy se všechno rozpadne, si hýčkám pár kousků „superdržáků“.

Z okna našeho domku vidím na Kleť. Chodím tam rád. Už od dětství. Je to pro mě důvěrně známé místo, které se nikdy neomrzí. Vždycky mě tam něco potěší.

Žijí docela běžný život mladých lidí v německém jazykovém ostrůvku u Českých Budějovic. Jenže se píše rok 1938 a mezi Čechy a Němci dochází k prvním národnostním třenicím…

Jedním z nejzajímavějších – a zároveň nejzákeřnějších – slov v našem jazyce je nenápadné „se“. Pouhá dvě písmenka, a přitom nám vstupují do života téměř denně.

Znám několik lidí, kteří celý život něco sbírají. Jsou to moji vrstevníci i ti o něco starší. A všichni do jednoho mají chvíle, kdy si povzdechnou.

Dočetl jsem právě knížku V ráji šumavském od Karla Klostermanna. Popravdě, dříve se mi tento román nějak vyhýbal, ale teď mi přišel pod ruku a jsem nadšen.

Znáte slovíčko ex libris? V překladu z latiny znamená „z knih“. Ale dnes je známo především jako označení menších obrázků, které si vlepuje do knížek jejich vlastník.

Krmit ptáčky. Když to řeknete mlaďochovi, ušklíbne se. A hned vás šoupne do kategorie nemohoucího důchodce v parku. Také jsem si to kdysi myslel.

Právě jsme se vrátili se ženou z procházky. Venku mrzne, a tak otázka: „Dáme čaj?“ je vlastně zbytečná. „A jaký chceš?" zajímá se manželka. Říkám, že nějaký bylinkový.