Jan Flaška

Je zajímavé, že když rodič řekne: „Půjdeme na nenáročný výlet s krásným výhledem,“ dítě to slyší jako: „Vezmu tě na pochod smrti do Mordoru, kde tě na konci sežere medvěd.“

Jako malý jsem chtěl vysílačku, abych si mohl volat s kamarády. Bezdrátové telefony tehdy existovaly jen ve sci-fi knížkách a všechno, co mělo anténu, vyžadovalo povolení.

Globální oteplování zahnalo sníh vysoko do hor a lyžování se proměnilo v luxusní zábavu majetných. Na rybníku už si taky moc nezabruslíme a sněhuláky známe jen z obrázků.

„Něco do padesáti korun. Desetkrát,“ odpověděl muž u pultu na otázku prodavačky, co si bude přát.

Budou zase Vánoce a náměstí v Budějovicích, které po většinu roku slouží jen jako kruhový objezd, se proměnilo v rozkošnou adventní vesničku, kolem níž vede kruhový objezd.

Když v listopadu vyrazíte ráno ven v sandálech, udělá vám mráz z prstů nanuky. To v řeči přírody znamená, že přišel čas přepnout šatník na zimní režim.

Přiznejme si to, dnešní děti už nejsou jako my. Když jsme my byli malí, stačilo nám pár klacků, stará pneumatika a trocha bláta, abychom se zabavili na celé odpoledne.

Jestli lidi něco milují, tak nadávání. Nadávají na počasí. Nadávají na práci. Nadávají na politiku. Nadávají na sousedy. Nadávají na ty, co pořád na něco nadávají.

Přemýšleli jste někdy o tom, kdo vybírá hudbu, co hraje v supermarketech? Mám teorii, že ty playlisty vytváří skupina hudebních teroristů, kteří se živí lidským utrpením.

Pokud jste někdy navštívili galerii nebo muzeum, možná jste si v popiscích všimli jmen autorů výstavy, kurátorů a ředitelů, vysázených maličkými písmenky. Má to svůj důvod.