Karel Weinlich

Král rozhlasových pohádek

Karel Weinlich patří do řady rozhlasových osobností, které si svou prací vysloužily jednoznačnou nálepku. V jeho případě je to „pohádkář český,“ jak si sám říkal. Cesta k tomuto renomé nebyla ale vždy úplně jednoduchá. Na pomyslnou startovní čáru si nepřinesl nejlepší výbavu.

Vyrůstal bez rodičů

Vyrůstal bez rodičů, školní docházka střídavě v českém a německém jazyce ho příliš nepoznamenala. V letech 1944–1948 byl tkalcovským učněm ve Dvoře Králové, později na inzerát nastoupil v Náchodě jako učedník v oboru prodavač konfekce, kde se taky vyučil. V té době se rozhodoval podle toho, kde mu nabízeli ubytování.

Vystřídal několik dělnických povolání. Například odhořčoval sóju pro výrobu cukrovinek v národním podniku Sfinx nebo jako brigádník planýroval kbelské letiště. Chybějící rodinné zázemí ho nutilo hledat přirozené vzory v osobnostech, se kterými se v životě setkal. Ty ho pak často nasměrovaly na jeho životní dráhu.

Student herectví medikem

Byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval herectví. Paradoxně se dříve objevil na divadelním jevišti než v jeho hledišti. Pro další studium na AMU mu však chyběla maturita. Ocitl se na tzv. dělnické přípravce na zámku v Protivíně, kde odmaturoval.

Pod dojmem získaného vysvědčení zamýšlel studovat medicínu. Na přijímacích pohovorech ale osvědčil spíš svoji bohatou fantazii než vědomosti, takže mu doporučili vybrat si obor, kde by svoji představivost uplatnil lépe.

Režisér redakce pro děti a mládež

V roce 1949 začal studovat na Divadelní fakultě AMU, kde mohl obdivovat profesory Radovana Lukavského, Karla Högera a další. Záhy přešel na nově ustavený obor rozhlasové režie k Josefu Bezdíčkovi, pod jehož vedením v roce 1953 absolvoval.

Na Bezdíčkovo doporučení už od roku 1952 coby posluchač 4. ročníku s rozhlasem externě spolupracoval a 1. září nastoupil jako režijní elév (se spolužačkou Věrou Frühaufovou, později Kovaříčkovou). Od roku 1953 do konce dubna 1960 působil jako režisér v Hlavní redakci pro děti a mládež.

Když nabyl dojmu, že by mu prospěla změna prostředí, využil nabídky Divadla Julia Fučíka v Brně. Tam působil nejprve pohostinsky od března 1960, od května do konce roku 1961 už ve stálém angažmá. Krátce ještě pracoval jako asistent režie v Divadle E. F. Buriana v Praze.

Spojení s rozhlasem ale nehodlal přerušovat. Aspoň externě pokračoval v režisérské práci v redakci pro děti a mládež, kam se také v červenci 1964 vrátil a setrval až do svého odchodu do důchodu.

Na jeho pohádkách vyrostlo několik generací

Jeho režijní práce sahají od pohádek a her pro děti až po hry pro dospělé posluchače a počítají se na stovky. Má zásluhu na tom, že k rozhlasovému přijímači přivedl několik generací posluchačů.

Hlavně k nedělní rozhlasové pohádce, která se stala posluchačsky vyhledávaným žánrem. Od 60. let se režijně podílel i na oblíbeném Meteoru, populárně vědeckém magazínu pro mládež, v 80. letech na Dominu, rozhlasovém klubu dětí.

Mezi režiemi Karla Weinlicha mají zvláštní místo Andersenovy pohádky:

Ve větší oblibě má však české pohádky, o kterých soudí, že jsou „líbezné, čeští čerti jsou spíše moulové než zlí“. U Andersena pak dokázal „drsný severský nádech“ a často i morbiditu změkčit a přinést obraz pohádkového světa takového, jak ho sám cítí.

Významná je Weinlichova práce s dětským i dospělým hercem. Řada z nich prošla Dismanovým dětským rozhlasovým souborem a na něj vzpomínají jako na toho, kdo jejich vztah k rozhlasovému herectví významně ovlivnil svým přístupem i pojetím (např. N. Konvalinková, O. Kepka).

Stál u zrodu Občanského fóra

V období normalizace se plně soustředil na práci vedoucího režiséra a podobně jako „mlčící většina“ na své soukromé aktivity. Listopad 1989, kdy byl svědkem brutálního zásahu policie na Národní třídě, ho ale donutil tento postoj opustit.

Stál spolu s dramaturgem Viktorínem Šulcem u zrodu Občanského fóra v tehdejším Československém rozhlase. Jako jeho mluvčí a člen nově ustavené Programové rady, odpovědné za obsah vysílání, působil do konce roku, kdy se rád vrátil k činnosti, která byla jeho naturelu nejbližší – k rozhlasové režii.

Své zkušenosti předává

Weinlich prožil s pražským rozhlasem většinu svého života. Ovládl nejen rozhlasové řemeslo, které doplnil svou představivostí, ale i umění předávat své poznatky mladé generaci.

Přednášel o rozhlasové režii pro 3. ročník AMU, na pražské soukromé Vyšší odborné škole herecké seznamoval studenty se zásadami práce s mikrofonem. Své vypravěčské umění uplatňuje na mnoha besedách, do nichž s potěšením přijímá pozvání.

Rozhlas není jeho jediným působištěm. S dramatizací novely Svíce dohořívají maďarského exilového autora Sándora Máraie, kterou vysílala stanice Vltava (2002), měl úspěch i v pražské Viole (2005) a v plzeňském divadle J. K. Tyla (2006).

Významná ocenění

Weinlichovy režijní práce získaly v rozmezí let 1981 až 2001 deset ocenění v soutěžích Prix Bohemia Radio. Hlavní cenu soutěže v kategorii dramatických děl pro děti dostala hra J. Hapaly Bakův příběh (1994), cenu za její režii obdržel Karel Weinlich.

O dva roky později v kategorii literárně-dramatických pořadů pro děti získal stejné ocenění za rozhlasově pojednaný Máchův Máj v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru ve společné režii se Zdenou Fleglovou.

Za další tvorbu obdržel tvůrčí prémie a zvláštní uznání. Celoživotní přínos Karla Weinlicha v oboru rozhlasové režie byl ohodnocen na PBR v roce 1998 Cenou generálního ředitele Českého rozhlasu.

Mnohostranná Weinlichova aktivita byla v roce 2000 oceněna i zápisem do Knihy cti Městské části Praha 3. V srpnu 1996 odešel Karel Weinlich do důchodu. Dosud s Českým rozhlasem spolupracuje jako externista. Život bez rozhlasové práce si ani nedovede představit.

Z další režijní tvorby

Pohádky:

Hry pro děti a mládež:

Hry pro dospělé

  • O. Janka: Byl jsem tady – Pérák (1989)
  • F. Mandát: Hledám Michaelu (1989)
  • D. Lebović: Hledání v popelu (1990)
  • H. Benešová: A just věřím na duchy (1991)
  • Šotová-Branald: Velká denní hudba (1991)
  • G. Orwell: 1984 (1991)
  • M. Zinnerová: A v prach se neobrátím (1991)
  • F. S. Fitzgerald: Příběhy Pata Hobbyho (1993)
  • V. Provazníková: Aucassin a Nicoletta (1996)

Všechny články