Libor Dvořák: Staleté kořeny sporu o Náhorní Karabach
Současný arménsko-ázerbájdžánský spor o Náhorní Karabach má staleté kořeny – a právě proto je tak rozhořčený a těžko zvládnutelný.
Aktuální konflikt mezi oběma postsovětskými republikami by nakonec s ohledem na masivní nasazení těžké vojenské techniky mohl být vůbec nejtragičtější od roku 1994, kdy Arménie a Ázerbájdžán po regulérní dvouleté válce uzavřely příměří. Karabach od té doby zůstává pod arménskou kontrolou.
Pár čísel úvodem: Od počátku 19. století podíl arménského obyvatelstva karabašské enklávy představoval nějakých 7 procent, ovšem za asistence carského Ruska, držícího nad křesťanskými menšinami v přikaspickém prostoru ochrannou ruku, se během sta let postupně zvýšil až na skoro 94 procent. Při územním dělení Sovětského svazu po roce 1922 se však přesto stal součástí Ázerbájdžánu, čímž bylo na příští potíže rovnou zaděláno.
Během sovětského období totiž díky snahám úřadů v Baku, posilujícím uměle azerský podíl na obyvatelstvu Karabachu, poklesl počet etnických Arménů v Náhorně-Karabašské autonomní oblasti na zhruba tři čtvrtiny a tento trend neustále sílil.
Důsledky slábnoucí ruky Gorbačovovy perestrojkové Moskvy na sebe nedaly dlouho čekat: na počátku roku 1988 začaly masové odsuny Azerů z Arménie do ázerbájdžánského Sumagitu a Baku, jež vyvrcholily sumagitským pogromem, který odnesl 32 lidských životů.
Jednání s druhou stranou není možné
Nejvyšší sovět SSSR ovšem krátce na to potvrdil začlenění Náhorního Karabachu do sovětského Ázerbájdžánu. Osamostatněná Arménie však vznesla na Karabach svůj nárok a v letech 1992-1994 o enklávu s muslimským sousedem vedla regulérní válku.
Ta skončila příměřím, jenže v situaci, kdy už byla vyhlášena dodnes nikým neuznaná Náhorně-karabašská republika, která je plně kontrolována Arménií, se to rovnalo porážce.
Příměří za tohoto stavu věcí musel Ázerbájdžán považovat za jasnou porážku, což trvá dodnes. Postoje obou stran jsou proto jasné – Arménie se snaží udržet si vybojovaný prostor, kdežto Ázerbájdžán usiluje o návrat statu quo z konce sovětské epochy.
Problém dále prohlubuje přímo genetická nevraživost či spíše nenávist mezi oběma národy, daná už rozdělením Arménie mezi tehdejší Persii a Osmanskou říši v 17. století. Když k tomu přičteme genocidu Arménů na tureckém území z roku 1915, která v Arménii dosud není zapomenuta, je psychologický obraz vztahů mezi oběma národy úplný – pro Arména totiž Azer rovná se Turek.
Není proto divu, že jak Nikol Pašinjan, tak Ilham Alijev v úterý prostřednictvím ruské televize prohlásili, že nějaké jednání s druhou stranou není možné. Pak je tu ovšem otázka, jak si prezidenti obou států urovnání aktuálního konfliktu představuji. Raději to ani nedomýšlet.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
