Pavla Melková

Jdu lesem podél řeky Kocáby. Krajina je holá a umožňuje vyniknout elementárním tvarům. Zeleň korun, která přijde, se sice stane oslavou života, skryje ale zřetelnost jádra.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova.

Turbulentní zvraty, kdy po předešlých krizích, z nichž poslední byl ruský vpád na Ukrajinu, nyní čelíme obavám z americké politiky, nabývají globálních rozměrů rizik.

Národní galerie představuje ve Valdštejnské jízdárně výstavu École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž. Vyčerpávajícím způsobem je doplněná dobovými souvislostmi.

Zimní čas přináší mlhy. Ty v horách jsou někdy tak husté, že když člověk kráčí sněhem po louce, nevidí doslova nic, žádné záchytné body. Mám takové chvíle ráda.

Když se řekne architektura, představujeme si solitérní objekt. Ve skutečnosti ale při procházení městem vnímáme především celek. Horizont, ulice, části ulice, skupiny domů.

Ten pahorek je viditelný z dáli. Nápadným ho dělá pravidelný útvar mohutných lip, které mají rozměr i tvar chrámu a z pahorku vytvářejí akropoli.

Výraz imersivní se dříve používal pro umění, na které se divák nedívá jen z odstupu, a jeho sdělení vzniká až skrze divákův prožitek, nedostává ho předem hotové.

S globální hvězdou sochařského oboru se u příležitosti jeho pražské prezentace setkala Markéta Kaňková.

Před rokem a půl jsme si přivedli domů psa. Byly doby, kdy jsem si myslela, že psa nikdy mít nechci, a ani nemohu, protože negativa se mi zdály převyšovat pozitiva.