Miroslav Boček

Ve spleti opadaných větviček zlatého deště jsem spatřil opuštěné ptačí hnízdo. Domov utkaný z kousků trav, stébel a mechu. Vetknutý mezi hlučné životy nás, lidí.

Vybavuji si svého dnes už zesnulého strýce při rozbalování vánočních dárků: „Tohle je k ničemu… tohle si vezměte zpátky… ježiš, vy jste se snad zbláznili!“

Někdo se vyžívá v trhání nožiček mouchám, někdo zas v navštěvování vánočních trhů. Já ne. 

Anglické slovo „mosh pit“ označuje druh tance oblíbený u vyznavačů tvrdších hudebních stylů. Pokud si tanec představujete jako vlnění, podupávání, tak to není ten případ.

Čas od času se s manželkou přeme, kdo koho sbalil a proč. Dřív byli těmi iniciativnějšími muži, čapli ženu za vlasy a odnesli do chatrče. Tento způsob je dnes ale zakázaný.

Známý parazitolog, českobudějovický rodák Julius Lukeš se svého času proslavil tím, že choval neobvyklého domácího mazlíčka – tasemnici ve vlastních střevech.

Slavný režisér Alfred Hitchcock natočil horor, ve kterém ptáci útočí na lidi. Začíná to sporadickými nálety racků a končí situacemi, kdy společenství bojuje o holé přežití.

„Chceš-li spáchat módní sebevraždu, obuj na nohy kroksy,“ potvrdí každý, komu ještě zůstala špetka vkusu. I já ty ohyzdné plastové napodobeniny dřeváků dlouho odmítal.