Ptákoviny jako detektivky nečtu. Nízký žánr kontaminuje jazyk, vysvětluje překladatel Tomáš Dimter

Proč se znovu překládají někteří autoři?

Jazyk – jako všechno – zastarává. Kanonické texty je třeba zpřístupnit novým jazykem novému čtenáři. Některé texty zastarají za 10 let, jiné jsou i za 100 let stále stejné. Příkladem může být překlad Friedricha Nietzscheho Tak pravil Zarathustra, což je překlad, který je 100 let starý a stále vynikající.

Já například před pár lety dostal nabídku, zda bych nechtěl přeložit knihu Zmatky chovance Törlesse od Roberta Musila. Řekl jsem si, že to vyzkouším, než na to definitivně kývnu. Srovnal jsem to s původním překladem, který byl 30 let starý, a zjistil jsem, že musím kapitulovat – že ten překlad je stále mnohem lepší, než čeho jsem byl schopen já. Snaha je chvályhodná, ale někdy to nemusí dopadnout úplně dobře.

Vzpomínám na knihy od Remarqua, Patricka Ryana, Spolčení hlupců a tak dále, které jsem četla v útlém věku. Tehdy mi vůbec nedošlo, že věci, které se ideologicky nehodily, tam prostě chybí. Je už dnes všechno na svých místech?

To je otázka. Dnes je naštěstí překladatelská kritika ve vrcholné formě, takže lidé jsou rychle schopni najít podobný problém. Vzpomínám si, že se podobná věc stala překladateli Antonínu Přidalovi, excelentnímu překladateli Davida Lodge. Provedl krásnou autocenzuru – nebylo možné hovořit o „bordelu na východě v Mongolsku“, bylo potřeba uvést trochu jiné příklady. Je otázka, zda je to v pořádku, není není, ale pro tu dobu to bylo oukej.

Jak se coby překladatel nestát kulturním emisarem cizího státu?

Existuje cosi jako kulturní politika každého státu. Stát tlačí nějaký typ literatury nebo kultury, který je mu blízký. Ve většině demokratických států to tak není, ale existují státy, které mají velmi silný vliv a indoktrinují jiné státy prostřednictvím své kultury. Takže vám doporučí, co máte překládat, a dávají na určitý typ knih k překladu dotace.

Dnes už je doba naštěstí jiná, a i když existují dotační programy a možnosti, jak ovlivňovat kulturu v jiných zemích, tak už se to neděje tak silně.

„Banální“ literatura

Tomáš Dimter|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Jak se vám žije v době newspeaku a „bullshitu“? 

Krásně. 

Vy to neslyšíte?

Samozřejmě to slyšíte, ale musíte si dávat pozor, čím se necháváte kontaminovat. Z toho důvodu vůbec nečtu žánrovou literaturu – takové ty ptákoviny jako detektivky, „nízký žánr“. I tam najdeme kvalitní autory, ale nízký žánr vám kontaminuje jazyk, stejně jako newspeak. Když budete číst ptákoviny, budete mluvit jako pták. A u kvalitní literatury nebudete schopen pochopit, že se ta věta dá říct jinak. 

Když jsme například s Vráťou Slezákem dělali nový překlad Kouzelné hory, vzal jsem to jako standardní text a chtěl jsem to redigovat v tramvaji. A najednou jsem zjistil, že mi to nejde. Když jsem si vzal 14 dnů volno a začal číst tak, jak se má, najednou jsem na straně 400 zjistil, že se to otevře. Že ta kontaminace banálním jazykem je tak silná, že jste schopen naprosto excelentní text vnímat jako text chybný, což je naprosto perverzní.

Vidíme množství beletrie, která se na nás valí, jeden banálnější text než druhý, jeden větší nesmysl než druhý... ty texty vůbec nemusí vycházet, ale pořád vycházejí a pořád nám snižují úroveň naší schopnosti mluvit dobře česky.

Které překladatele považuje za své vzory? Proč je tak výhodné překládat právě německou literaturu? A „vyplatí“ se dnes vlastně překlady? Celý rozhovor s germanistou Tomášem Dimterem si můžete poslechnout ze záznamu.