Smrčina je navzdory svému názvu ukázkou stabilních bukových lesů

Masiv Smrčiny je zajímavý už tím, že jeho jméno úplně nesouvisí se skladbou místních lesů. V nadmořské výšce nad 1000 metrů nad mořem tu roste jeden z nejhomogennějších bukových porostů na Šumavě. A za to vlastně může člověk, jak přímo na místě potvrzuje ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený: „Stojíme uprostřed pastviny, která tady byla na začátku 19. století, měla asi 250 nebo 270 ha a trvala 40 možná 50 let. Staré stromy, které tu vidíme, buď přežily vytěžení pralesa a zůstaly jako podrost, protože nebyly zajímavé pro těžaře a krávy je nestačily tehdy spást anebo většina z těch stromů nalétla na tu plochu, když se tu páslo v té době mezi rokem 1800 -1850.

Jedna z vrcholových částí Šumavy - Smrčina|foto:Správa NP Šumava

Poté se tu přestalo pást a les tu začal růst. Rostl bez lidského přičinění a bez nějakých lidských zásahů a tak se jedná o les, který vlastně přirozeně obsadil zemědělskou půdu. A ta změna na tomto místě byla opravdu rychlá – vlastně tak, jak to šumavská příroda přirozeně umí už po tisíce let.

„Našli jsme takovou zprávu šéfa krumlovských lesů z roku 1890 pana Saitze, který popisoval lesy krumlovského panství a zmiňuje se i o této oblasti a on tam píše, že pamatoval původní pralesy, které byly na Smrčině. Popisuje je jako smrkové s výraznou příměsí jedle a malou příměsí buku. Ale zároveň píše, že v tom roce 1890, kvůli těžbě pro Schwarzenberský kanál, který teče dole, kvůli kůrovci a polomům se vytahal všechen smrk a hodně jedle a že během jeho života se tyto smrkové pralesy změnily na čisté bučiny," seznamuje s historií Pavel Hubený.

A tak je paradoxní, že mnozí vzhlížejí k lesům na Smrčině jako k ukázce těch stabilních bukových lesů, které by na Šumavě měly růst, ale přitom je to jen výtvor lidí – původně se na Smrčině jednalo o smrčinu – ostatně jako na drtivé většině vrcholových partií Šumavy.