Daniel Kroupa: Pomáhat ruským uprchlíkům?
Zásluhou Tomáše Garrigue Masaryka se Československo stalo útočištěm Rusů, kteří uprchli před bolševickou tyranií, stali se občany a mnozí z nich na oplátku významně přispěli naší kultuře, vědě i hospodářství. Po osvobození od nacistické okupace se obnovená republika o tyto lidi nedokázala postarat a dopustila jejich odvlečení sovětskou tajnou službou do bývalé vlasti, kde byli zavražděni nebo umírali v nelidských podmínkách v koncentračních táborech.
I dnes prchají z Ruska nešťastníci, kteří se nechtějí podílet na válce proti Ukrajině, a my opět řešíme problém, zda a komu z nich poskytnout nový domov.
Čtěte také
Jak ukázaly diskuse v týdnech po vyhlášení mobilizace v Rusku, nepanuje u nás v této věci shoda. Jedni doporučují tyto uprchlíky přijmout, protože se tím oslabí vojenská síla agresora. Druzí varují před riziky spojenými s jejich bezhlavým vpuštěním do země.
Ačkoli se počítám spíše k zastáncům opatrného přístupu, s některými argumenty zaznívajícími z tohoto tábora souhlasit nemohu. Například s tím, že povinností Rusů, kteří nechtějí nastoupit do armády, je zůstat v Rusku a bojovat za změnu režimu.
Vybavily se mi totiž v této souvislosti debaty, které probíhaly v komunistické éře v disentu poté, když někdo z přátel podlehl nátlaku Státní bezpečnosti a podepsal výjezd do ciziny (bez možnosti návratu) nebo vystěhování.
Masaryk by to schválil
Nešlo jen o nechvalně známou akci „Asanace“, protože k podobným situacím docházelo i před ní. S hněvivými reakcemi jsem se poprvé setkal při odchodu Milana Kundery a zněly přesvědčivě: „Ten starý bolševik podporoval pronásledování odpůrců režimu v 50. letech, a když teď došlo na něj, využije privilegia prominenta a zbaběle odjede do kapitalismu, který tak nenáviděl.“ Něco na tom bylo, ale zároveň to bylo zlé.
Čtěte také
Později odcházeli i moji přátelé, kteří si s režimem nikdy nezadali. Už prostě nemohli dále snášet šikanu tajné policie nejen vůči nim samotným, ale vůči jejich dětem nebo životním partnerům. Uvědomil jsem si, že nemáme žádné právo soudit jejich odchod jako mravní selhání prostě proto, že na odpor proti nespravedlnosti mohli vynaložit jen ty síly, které měli, a že síly nás všech jsou prostě omezené.
Když dojdou, má člověk na vybranou zlomit se a přistoupit na kolaboraci s režimem nebo, je-li ta možnost, odejít. Zvolili to druhé a zachovali si čest. Na tom nic nemění skutečnost, že jiní odolali i většímu nátlaku, protože ti představují výjimku. Zaslouží si naší zvláštní úctu, podle jejich příkladu můžeme tvořit mravní vzory, ale nikoli pravidla.
V současném Rusku je jistě mnoho lidí, kteří řeší podobná dilemata. Mladý muž, který se účastnil protiputinovských demonstrací, snášel rány pendrekem, přesvědčoval marně své okolí a ve chvíli, kdy je postaven před rozhodnutí buď nastoupit do armády, nebo na dlouhá léta do vězení, volí odchod do exilu. Takové bychom neměli vracet do ruského pekla a sluší se je přijímat i s rizikem, že to na nás jenom hrají. Masaryk by nám to jistě schválil.
Autor je filozof a pedagog
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
