Markéta Pilátová: Ledové chvíle
Je sedm, venku se váhavě probouzí lednové ráno. A když se podívám v pražském podnájmu z okna, uvidím polonahého muže. Sedí v zeleném plastikovém sudu, na hlavě má čepici. Po několika minutách ze sudu vyleze, je v plavkách a kape z něj voda.
Spokojeně si pomyslím „další takový” a začnu se těšit na sobotu, kdy si ve Velkých Losinách vlezu do ledového jezírka na zahradě a budu zažívat to, co onen muž v sudu na pražském pavlačovém dvorku.
Čtěte také
Nečetla jsem knihy Ledového muže Wima Hofa, ani jsem se nezačala otužovat nedávno. Do ledového jezírka nelezu proto, abych se napojila na ducha doby, který to teď považuje za žádoucí a cool. A vlastně si ani nemyslím, že je to kdoví jak zdravé, i když deset z deseti lékařů by řeklo, že to zdravé je. Já mám pokaždé pocit, že dostanu infarkt.
Když jsem ale jezírko neměla, napouštěla jsem si alespoň ledovou vanu. Podle mě jde totiž o poezii. Nebo, jak se teď často říká, o změněný stav vědomí. Na to se ale do té ledové vody musíte namáčet dlouho a pravidelně. Pokud to děláte krátce a nepravidelně, tak vám hrozí ten infarkt a taky celou dobu ječíte jak na lesy, drkotáte zuby a máte zmatené, euforické pocity z toho, jak moc jste odvážní.
Čtěte také
Teď se brzo stmívá a já se často nestihnu ještě za světla převléct do plavek a vlézt si do jezírka. Tak tam jdu potmě s baterkou. Na břehu jsou ve sněhu vidět stopy lišek, které slyším každou noc štěkat v dálce. To jim to tady všechno patří. Opatrně našlapuju po trochu kluzkých dubových schůdcích, co vedou z mola do jezírka. Rukama rozhrnu ledovou tříšť a cítím, že kdybych vykřikla hrůzou, zastaví se mi srdce. A taky bych polekala lišky a srny a ze zimního spánku probudila krtky a ježky.
Jezírko je malé, tak udělám dvě tempa. Dýchám. Kůže mě pálí jako by mi do ní zapichovali milion akupunkturních jehel naráz. A v jednom okamžiku se do sebe spojí temné postavy stromů, vůně sněhu, pach listí tlejícího na kompostu, silueta kopců. A moje tělo, díky ledové vodě zbavené své tělesnosti, si oddechne.
Čtěte také
Pravda je, že se mi nechce vylézt. Nechce se mi zpátky do teplé, stojaté všednosti voňavé kuchyně. Nechce se mi psát texty, ani péct chleba a oblékat na sebe župan. Chce se mi stát se nočním zvířetem, snášet statečně chlad celou zimu a zanechávat svoje stopy jenom na sněhu, který za chvíli roztaje.
A určitě si neříkám, že jsem blázen, to mi říkají sousedi a neříkám si, že otužování je krásné a zdravé. Říkám si, že otužování je děsivý, iniciační rituál, přechod mezi dvěma světy, překračování hranice mezi tělem a živly. Je to drzé vyzvání na souboj, který může trvat jen pár minut. A na těch pár minut jste někým jiným. Jste tělem, které se noří do ledové tříště a neví, jestli se z ní vynoří živé.
A pak už se můžete stát čímkoli – lesem, liškou, jejím stínem, mechem, nebo havranem. V těch ledových, lednových chvílích jsou všechny možnosti před vámi. A když se znova vynoříte, znova se z ledové vody narodíte do toho obyčejného světa, jste schopní s ním jakž takž vyjít alespoň v zimě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
