Martin Bedřich: Vyklízení knihovny
Stojím před starou knihovní skříní zabírající celou stěnu pokoje. Zadání je banálně pragmatické – mám si vzít, co chci, vytřídit, co by mohlo mít případně ještě nějakou cenu v antikvariátu, a zbytek se vyhodí.
Koukám na knihy, které znám celý život, jejichž hřbety mě provázely v dobách pátrání po tom, co mě zajímá a baví, knihy, které mě přitahovaly, které jsem si půjčoval, které mi otevíraly nové světy.
Čtěte také
Knihovna vždycky jedinečným způsobem odráží svého majitele, interpretace jejího obsahu ve vztahu k osobnosti sběratele a jeho době je ostatně svébytnou historickou disciplínou. V tomto případě je to ještě umocněné tím, že majitel skutečně neměl knihy jen pro okrasu.
V knížkách je hojně podtrháváno, na marginách se to hemží vpisky. Některé svazky, jako třeba starý uměnovědný slovník, jsou navíc nadité vlepenými výstřižky nebo vloženými dalšími reprodukcemi, nemluvě o mnoha kresbách a náčrtcích na volných plochách. Uvědomuju si hlavní oblasti, do nichž se knížky dají soustředit – historie starověku, hlavně Egypta a Předního východu, Rožmberkové a dějiny jižních Čech, druhá světová válka, dějiny umění se zřetelem na různé techniky a křesťanská spiritualita, zvláště Bible a osobnosti české katolické církve 20. století.
Čtěte také
V jedné knize nacházím lístek, který jsem s velkým zapálením psal v nějakých šestnácti letech: „Moc ti doporučuju tyhle tři knihy, určitě si je pořiď a přečti si je.“ Jsou tam všechny tři. Do hromádky knížek, které si chci vzít, dávám aspoň jednu z nich.
Obraz člověka otisknutý do knih, které ho celý život provázely, ani ne tak konkrétní vzpomínky jako určitá celková atmosféra, nálada, prostor otevírající se do mnoha dalších, stejně jako vůně pokoje, kde knihovna stála a kde vždy voněly také barvy, terpentýn a vysychající dřevo.
Poslední román britského spisovatele Juliana Barnese Elizabeth Finchová je vlastně celý o tom, jak je nemožné rekonstruovat něčí život na základě vzpomínek a dokumentů. Hlavní hrdina dokonce zdědí celou knihovnu a veškeré písemnosti eponymní Elizabety, snaží se skrze to všechno přijít na kloub tomu, kým vlastně byla, aby se veškeré jeho úsilí nevyhnutelně dostalo do okamžiku, kdy konstatuje svou principiální bezradnost.
Čtěte také
Zpočátku ještě píše: „Asi za týden mi do bytu dorazily i všechny její knihy, pečlivě naskládané do krabic. Několik měsíců v těch krabicích zůstaly a obsah jejího psacího stolu zůstával neprozkoumaný. Nebránila mi v tom tíha zodpovědnosti, spíše pověrčivost. Její tělo už neexistovalo – zpopelnili ji podle jejích pokynů. Její památka, uchovávaná rodinou, přáteli a bývalými studenty, bude přerušovaným plamenem postupně dohořívat. Tady u mě v bytě se však nacházelo něco mezi tělem a vzpomínkou. Mrtvé papíry, které byly jaksi schopné vyzařovat život.“ Pak ale zjišťuje, jak záludné a matoucí to ve skutečnosti je.
Jak ze všech těch nepřímých, protichůdných a chybějících důkazů vytvořit – znovu stvořit – vyprávěním, nebo aspoň vzpomínáním život, který skončil? Jak do toho zapojit knihy, nesoucí tak hmatatelné stopy pečlivého čtení, jednoznačné práce ducha? A také množství sešitů popsaných úhledným drobným rukopisem a prokreslených postavami, karikaturami a náčrtky?
Čtěte také
Beru knihy jednu po druhé, občas jimi zalistuju, třídím je, překládám, hlavou se mi míhá spousta věcí. Držím se, sám už moc nemám kam další knihy dávat, beru si jen pár těch nejsrdcovějších. Taky některé své, do nichž jsem mu napsal věnování. Když vidím, jak si zatrhával mé věty, mám slzy v očích.
Sbohem, dědo!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
