Na Islandu žila unikátní populace mrožů, kterou vyhubili Vikingové

28. prosinec 2019

Vědci z Islandu, Dánska a Nizozemska zkoumali přičiny vymření jedinečné populace mrožů na Islandu. S pomocí radiouhlíkové metody a DNA doložili, že mroži, kteří žili na Islandu několik tisíc let, tam ve středověku vymřeli vlivem člověka. Stalo se to krátce poté, co místo osídlili první obyvatelé ostrova – Vikingové.

Mroži jsou typická zvířata severního Atlantiku. Na Islandu začalo jejich soužití s lidmi kolem roku 870 a postupně se mroži stali oblíbenou lovnou zvěří. Špatně to s nimi prý dopadlo mezi roky 1213-1330.

O tom, že Vikingové mrože lovili kvůli masu a obchodovali s jejich kly, vypovídají nalezené kosterní pozůstatky zvířat, některé místní názvy a hlavně zmínky ve středověké literatuře.

Čtěte také

O vybíjení mrožů se dočteme zejména ve starých ságách, na něž studie z časopisu Molecular Biology and Evolution odkazuje:Jeden z posledních záznamů ze 12. století je sága o Hrafnovi, což je příběh jak tento muž zabil velkého mrože a pak převezl jeho lebku do anglické katedrály v Canterbury, na počest svatého Tomáše Becketa,“ říká polární bioložka Marie Šabacká, která v oblasti Arktidy pravidelně pobývá.

Kly jako zboží

Přístup obyvatel Islandu k mrožům v době, kdy českým zemím vládli Přemyslovci, není zdaleka jen doménou středověkého člověka. Dnes jsme svědky nadměrného rybolovu a donedávna i komerčního lovu velryb.

Průmyslový lov velryb, tím, že jsme ho zastavili včas, ale naštěstí nevedl k tomu, že by nějaké druhy velryb úplně vymřely, podotýká hydrobiolog Adam Petrusek. Populace mrožů v severním Atlantiku a Severním ledovém oceánu naštěstí také nevymřela celá.

Donedávna nebylo jasné, zda se lidmi decimovaní islandští mroži odstěhovali jinam, nebo zda byli vybiti úplně. Autoři studie došli k závěru, že islandská linie mrožů byla unikátní.

Logo

Její genetické stopy jinde v Atlantiku nejsou,“ potvrzuje smutný výsledek studie Petrusek. Žádné stopy po islandských mrožích se nenašly ani ve východním Grónsku nebo na soustroví Země Františka Josefa. K výzkumu vědci použili vzorky 38 mrožích lebek a klů ze sbírek tří přírodovědeckých muzeí (Islandu a Dánsko) i ze soukromých sbírek. A výsledky pak srovnávali s genetickými daty téměř pěti set dalších vzorků ze všech významných oblastí Atlantiku.

Geneticky podobní mroži se nevyskytují ani v oblasti Špicberků, které slouží jako základna arktickým vědeckým výpravám: Špicberská populace je stejná jako populace u Franze Josefa. Kolem Špicberk jsou hlavně samci, samice obývají oblasti dál na sever a přesouvají se během sezóny, popisuje životní styl arktických mrožů Marie Šabacká.

Středověké zboží

Mroži se dožívají až 40 let a vědci spočítali, že už i v Kanadě, Grónsku, na Špicberkách nebo na severovýchodě Ruska, zbývá jen kolem 30 tisíc jedinců atlantických mrožů. Na Špicberkách jsme mrože také skoro vybili. Pokračovalo to až do roku 1952, odkdy jsou chráněni. Od té doby jejich populace zase stoupá, ale pořád je mrožů výrazně méně, než před příchodem lidí, upozorňuje Šabacká.

Vikingská sága popisuje ulovené zvíře jako údajně posledního krále všech mrožů. Někteří mroži přitom opravdu můžou dorůst až do délky tří metrů a váží několik tun. Samice jsou o něco menší než samci, i ony ale můžou vážit až 900 kilogramů. K páření dochází v únoru, březost trvá 15 měsíců.

Samice mrožů zřejmě preferují těžší samce s kvalitními kly: Samce poznáte tak, že má na sobě spoustu jizev nebo ulomené kly, uvádí bioložka. Vybít celou islandskou populaci mrožů se ale povedlo jen lidem. Důkazem jsou pomalované kly ze středověku.

Vědci popisují, že v celé středověké Evropě, na Blízkém východě i v Asii byl materiál z mrožích klů považován za vysoce ceněné zboží. Používal se při výrobě řady předmětů, zejména do rukojetí mečů a nožů, ale také například do křížů, které nosili církevní činitelé, nebo do herního náčiní.

Maso z tuleně

Studie je zajímavá právě tím, že ukazuje, jak už středověký člověk drancoval přírodu. Islandský mrož bohužel vymřel, i když podíl jeho klů na mezinárodních trzích byl zřejmě velmi malý, do světa se dostávaly víc kly z oblasti Grónska. Vikingové sice po Islandu osídlili právě Grónsko, ale mrože tam vyhubit nestihli.

Mládě tuleně Weddelova

Impozantní zvířata mohla dávné Vikingy zaujmout i tím, jak mění barvu podle toho, zda se pohybují v moři nebo na souši: Na souši mění oběh krve a pak jsou až růžoví, když se vyhřívají na slunci. Když jsou naopak dlouho ve studené vodě, jsou šedí až bílí,“ vysvětluje bioložka.

Právě proto, že mroži jsou chránění, jejich maso Marie Šabacká neochutnala. Má ale zkušenost s masem tuleně, který možná starým Vikingům tolik nevoněl: Z tuleně můžou být i desítky kilogramů masa, ta jeho část která chutná lidem jako steaky, je ale poměrně malá,“ říká bioložka. Chutí je podle ní tulení maso nejblíž hovězímu.

Poslechněte si celou Laboratoř Martiny Maškové, která s Marií Šabackou, Adamem Petruskem, Lumírem Olšovským a Kajetánem Písařovicem debatovala také o biorytmech v polárních oblastech a ledovcích jako zdroji živin.

Spustit audio

Související