Petr Borkovec: Vavřín a oliva
V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby prostých vět, se vavřín hádá s olivou. Teda hádá – věc se má tak, že vavřín prochází osobní krizí (o níž se bajkář později šetrně zmiňuje), a toho krásného dne ho nenapadne nic chytřejšího, nežli si na olivě zchladit žáhu. Že je slunečno a vane příjemný větřík, víme z bajky.
Vavřín vstupuje do incidentu razantně, jistý si svou krásou, oblibou i výmluvností. Jeho řeč – pomineme-li její zlou svévoli – má své kvality.
Čtěte také
Nežli započne se samochválou, olivu ve dvou verších urážlivě popíše, bleskově se „dotkne“ jejího zjevu. Aby blesk urážky uhodil, jak je třeba (jde o rychlost a intenzitu), použije metaforu – a skutečně hnusnou. Rub listu olivy přirovná k „hadímu břichu“!
A okamžitě – jako by ta urážka byla vlastně nepodstatná, jako by takových poznámek ohledně fyzické ubohosti olivy mohl pronést třeba dvacet – přechází vavřín k dlouhé a pečlivé sebechvále, která se sestává z věštců (včetně Pýthie), kteří vavřín milují, z mýtů, v nichž vavřín sehrál osudovou roli, z tanců, hostin, svátků, slavností a soutěží atd., které se bez vavřínu neobejdou. Sebeoslavu vavřín dál prokládá urážkami („ty hloupá olivo“ padne dvakrát) a promluvu zakončí tím, že o sobě prohlásí (spíš triumfálně zvolá), že je „nedotknutelný“ a „svatý“.
Čtěte také
Ovšem je to od něho rétorický trik: tento konec se ukáže jako falešný a vavřín ještě nečekaně dodá čtyři verše, v nichž se věnuje olivě coby průvodkyni mrtvých a pohřbů. Fuj! To se jemu samotnému stát nemůže. On přece „nikdy nezná žal“.
Chudák olivka!
Jenže – oliva vzápětí předvede výkon, jenž se sestává z tolika prvotřídních řečnických triků, že řeč vavřínu zbledne jako ten „hadí břich“, s nímž si sám začal.
Nejprve výtečně odhadne, že vavřín bolí srdce, že na jas, na radost a na živoucnost tolik poukazuje právě proto, že se mu jich nedostává. A označí jeho řeč za „zpěv labutě před smrtí“. Mimochodem se přitom zmíní o své plodnosti (velmi citlivé místo pro vavřín, pochopitelně!), ale pouze stručně, aby si připravila půdu pro její pozdější oslavu (ta skutečně přijde a je drtivá!).
Čtěte také
A také připomene, že olivové snítky doprovázejí na poslední cestě jak nejvýtečnější muže, tak poslední stařenku nebo stařečka. Tenhle obraz prostého pohřbu („Když vnuci nesou k hrobu bílou stařenku...“) je silný, dojemný. A důležitý. Oliva stojí na straně obyčejných lidí, kterým pomáhá. A vůbec – sama oliva je prostá, drží se spíš zpátky, hlídá si svou míru, ví, co jí přísluší, co ne.
Celou její promluvu doprovázejí poznámky o tom, že „nemá právo odporovat vavřínu“, že jí „nepřísluší soudit“, že „je lépe mlčet“, že o vavřínu už neřekne „dobrého nic ani špatného“. A po těchto průběžných ústupcích, které tak kontrastují se zpupností jejího protivníka, následuje nejkrásnější výpad. Oliva totiž prohlásí, že tedy ona sama ustává ve sporu, ale že ptáci, kteří hnízdí v koruně vavřínu, „shodným štěbetáním říkají nám dost“ a pokračuje v argumentech.
Čtěte také
Teď už je ovšem neříká svým hlasem, ale zpívají je, jeden za druhým, ti hnízdící ptáčkové. A opeřenci se činí s takovou vervou, že je oliva dokonce musí okřikovat (nádherný fígl!) a že na konci bajky zůstává vavřín poražen, pokořen, rozcupován, zadupán.
Sám bajkář je výkonem olivy ohromen a vydechne verše, které potvrzují pohnutky vavřínu, které vedly k celé události a o nichž jsme se zmínili na začátku. Jeho slova jsou také poctou bystrému úsudku olivy.
Po těchto slovech zabolelo u srdce
náš vavřín, ještě víc než dřív se roztesknil.
Bajka ještě pokračuje, do situace se připlete šípek, který roste nedaleko protagonistů – ale já už dál nečtu a proplétám se a stoupám mezi divokými vavříny a zplanělými olivami, jimiž zarůstá vyprahlý, přesvícený svah v řeckém Tmólu, odkud bajka pochází, v Provence pod Alpami i na romaňolské samotě Valbega v podhůří Apenin. Jdu ke kamennému domku, v němž žijí plši a za nímž se nachází kašna s malými černými štíry, co se pod proudem ledové vody rozutečou. Tam na jihu, vedle té kašny, mám lehátko, které mluví.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
