Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 4. října 2019

4. říjen 2019

Hostem byl světící biskup pražský Václav Malý.

Jan BURDA, moderátor:
K poslechu příštích minut zve Jan Burda. Jak se daří naplňovat závěry Dokumentu za lidské bratrství? Podepsané papežem Františkem a hlavou mešity Al Azhar šejchem Ahmedem Al Tajíbem? Skutečně se píše nová kapitola vzájemných vztahů? Čím a jak žijí katoličtí krajané v Austrálii? Mají ceny za boj o lidská práva cenu? A jaká byla Praha před 30 lety, kdy přes ní, konkrétně před západoněmeckou ambasádu utíkali tisíce Němců z tehdejší NDR. To jsou témata pro hosta právě této začínající názorové půlhodinky na Dvojce. U mikrofonu vítám římskokatolického duchovního a pomocného biskupa pražského, Václava Malého. Dobrý den.

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Dobrý den.

Jan BURDA, moderátor:
Letos v únoru navštívil papež František, jako první hlava katolické církve, Arabský poloostrov ve Spojených arabských emirátech. Podepsal, jak už jsem řekl, dokument o společném boji proti terorismu. Ten se jmenuje Za lidské bratrství. Je to smlouva mezi Vatikánem a mešitou Al Azhar, která je považována za sídlo sunnického islámu. František, papež František tehdy zdůraznil, cituje: "Jakákoliv forma násilí spáchaného ve jménu Boha, Stvořitele, je bez váhání odsouzena, protože je to vážné znesvěcení Božího jména k ospravedlnění nenávisti a páchání násilí na bratrovi. A neexistuje žádné násilí, jež by bylo možné zdůvodnit nábožensky." Tehdy prohlásil pontifik. Pane biskupe, byla to v uvozovkách řečeno "jenom" deklarace dobré vůle a nebo má nějaké reálné dopady?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Ano, je to deklarace, nikoliv smlouva mezi Vatikánem a muslimskými institucemi, ale významná deklarace. Já bych si dovolil přece ještě zopakovat ty hlavní myšlenky. Teď v září právě byl ustanoven výbor pro realizaci této deklarace, aby nezůstalo jenom u pěkného prohlášení, ale aby se to promítlo do praxe. Takové ty základní myšlenky jsou velmi podstatné. Jednak je zdůrazněna vzájemná úcta, která by měla vládnout mezi muslimy, mezi křesťany, potom rovnost bytostní, to je nesmírně teď důležité, že každá lidská bytost je jedinečná a musí se s každou bytostí jednat s úctou, tedy rovnost všech bytostí, mužů i žen jakéhokoliv světového názoru nebo jakéhokoliv náboženského vyznání. Zároveň je tam řečeno, že není možno zneužívat náboženství pro prosazování svých politických cílů nebo osobních cílů. Svoboda vyznání, to je důležité v muslimských zemích, protože v mnoha muslimských zemích jsou křesťané, ale v podstatě je tam jenom svoboda kultur. To znamená svoboda vyznání, že mohou také šířit myšlenky svého náboženství. A to v mnoha tedy zemích muslimských není možno, já jsem se o tom třeba přesvědčil v Íránu, kde sice křesťané se scházejí v kostelích, ale nemohou třeba vstoupit do sdělovacích prostředků. Nebo se také hlídá to, jestli křesťan navštíví nějakou muslimskou rodinu, takže to je důležitý podnět, který my tady tolik jako nechápeme, ale toto prohlášení je průlomové, že to právě také podepsal s papežem nejvyšší představitel univerzity Al Azhar, nejvyššího učiliště sunnitského islámu, pak bylo zmíněno, potom tam je výborná myšlenka, kterou je třeba rozvést a samozřejmě ta vyvolá diskusi, že náboženský pluralismus, že je to výraz boží moudrosti, to znamená, že nemůžeme říci, že jedno náboženství musí být dominantní, ale právě v dějinách to probíhalo tak, že vznikla různá náboženství, to není řečeno, že sou stejná nebo mají stejnou hodnotu, ale že je třeba vzít v úvahu tento pluralismus. Potom ochrana míst náboženského kultu, víme, že v muslimských zemích dochází často také i ke zničení kostelů, nedávno například v Egyptě a některých dalších teritoriích. Princip občanství. No to je důležité, že člověk není jenom členem nějaké náboženské skupiny, ale že je občanem státu, že má tedy vůči tomu státu, který je pluralitní, že má zodpovědnost. Tudíž tady se nějak škrtá myšlenka konfesního státu. Ve státě žijí nejen tedy vyznavači třeba převažujícího náboženství, ale žijí tam lidé různých názorů. Pak je tam řečeno upevnit všeobecná lidská práva. A že ženy mají mít všeobecná lidská práva, i politická práva, to znamená volit a být volen. To je veliký průlom. Ono se to zdá jenom jakožto deklarace, prohlášení, ale to jsou myšlenky, které tedy už jsou závazné nebo lépe řečeno, na které se lze odvolávat. A pak je tam jako řečeno, samozřejmě, že je třeba žít v bratrství, v bratrském soužití, v míru, a že realizovat tuto deklaraci je třeba začít ve školském systému. Na různých učilištích, v různých náboženských školách. A právě ten výbor byl ustanoven v září, a k němu se připojil také významný rabín newyorské synagogy a je očekáváno, že se k tomuto prohlášení přidají tedy také náboženští představitelé dalších náboženských tradic, takže nejde tedy jenom o to, aby se opakovalo něco, ale aby se to uvádělo v praxi, samozřejmě nečekám, že se to okamžitě změní, ale je to takový první krok, pokud by se podařilo alespoň do části školství, jak muslimského, tak školství křesťanského, vtělovat tyto myšlenky, seznamovat s nima, a vychovávat tedy ty žáky, žákyně v toleranci vůči druhým, jiného vyznání, tak to už je veliký krok. A tam je řečeno, že nejde o to, aby byla dominance jednoho náboženství nad druhým, ale aby bylo opravdu pokojné soužití. Já to stále tedy šířím, mě to tedy velmi oslovilo, není to prohlášení nějaké hluboce teologické, je to spíše prohlášení, které ukazuje cestu kupředu. Samozřejmě to neznamená, že přestane teologická diskuse, kde neznamená, že se hned se všemi náboženstvími ve všem shodneme, samozřejmě ty tradice jsou velmi různé. Ale jde o to, že tady žijeme na jedné planetě, máme všichni zodpovědnost za tu planetu, a je třeba tedy zdůrazňovat, že to podstatné vychází od svobody jednotlivce, což není individualismus, ale podpora individuality. Tak tohle pro ten muslimský svět si myslím, že musí znít tedy často jako něco, co oni neočekávají a já opravdu, znovu opakuji, si nemyslím, že během několika let uvidíme výsledky, ale začít těmito malými krůčky, protože není možno jenom abychom říkali, protestujeme proti tomu nebo onomu, ale abychom konečně začali jako něco konkrétně dělat. Takže jsem rád, že ten výbor vznikl a budu jeho činnost tedy sledovat.

Jan BURDA, moderátor:
My právě o tomto výboru, respektive o této smlouvě mluvíme, kvůli výboru, který by měl dále celou záležitost posunout, tu deklaraci dobré vůle, dá-li se to takto říci, tu dojednal papež František. Pane biskupe, jak on je vlastně vnímám v jiných civilizačních okruzích a v jiných náboženstvích?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Tak mě se zdá, že si získal respekt svoji otevřeností, že to není člověk, který by se stavěl výš nad ty druhé, že přichází s otevřeným srdcem, s otevřenou náručí, není to naivní člověk, to už jsem kolikrát tady také zdůraznil, on je velmi vzdělaný, ale mluví jednoduchým způsobem, což je důležité pro tento svět, protože kdyby mluvil velmi složitě teologicky, tak samozřejmě mu bude rozumět jenom část lidí, mluví opravdu jasně, já jsem tady, abych si s vámi podal ruku, jsem tady, abychom začali novou cestu klidného soužití a dávali příklad, že je to možné.

Jan BURDA, moderátor:
Říká biskup Václav Malý. Pane biskupe, Vy máte, v rámci biskupské konference, na starosti věřící krajany po celém větě. Nedávno jste se vrátil z návštěvy katolických krajanů v Austrálii. Mám takový pocit, že při minulém vysílání, tady na Dvojce, jste se na tu cestu chystal a kolega Vladimír Kroc Vám přál šťastnou cestu. Byla ta cesta šťastná? S jakými pocity a zážitky jste se vrátil z Austrálie?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Tak ten pobyt byl velmi plodný, klidný, já tam přijel, abych tam tamní krajany, kteří se hlásí ke katolické církvi, tak abych je povzbudil. Byl jsem v Sydney, byl jsem v Melbourne, nejsou to veliké komunity, samozřejmě, ty starší generace postupně odcházejí, ta generace lidí, kteří emigrovali v roce 1948 a později, tak ta už mezi námi není. Je tam teď nosnou ta generace těch, kteří odešli po roce 1968, potom je tam ta nejmladší generace, ale ta tolik jaksi necítí tu vazbu k těmto krajanským komunitám, i když je zajímavé, že v Austrálii studuje mnoho našich mladých lidí. To jsem se s tím setkal při minulé návštěvě. Těch Čechů celkem žije, jak mě bylo řečeno, v celé Austrálii kolem 35 tisíc, což je tedy hodně, ale samozřejmě nemalá část se hlásí ke katolické církvi, Slováků je tam asi 12-15 tisíc, tak já jsem s těmito komunitami mluvil, měl jsem tam pro ně bohoslužby, a především šlo o to je tak nějak povzbudit, poděkoval jsem jim, že nezapomněli na to, odkud pocházejí, že si uchovali jazyk, přirozeně, ti mladší lidé už, i ti katolíci, spíše mají vazby na místní farnosti. V té Austrálii mě zaujalo to, že je to země klidná, že tam žije mnoho tedy náboženských skupin a výběr národnostních skupin, jsou tam lidé z Thajska, z Indonésie, z Vietnamu, z Číny, z dalších zemí, a že tam v té společnosti není nějaké napětí, že to soužití dosud je poměrně klidné, což mě jako bylo potvrzeno i místními, ne, že by to bylo ideální, ale co mě tedy velmi překvapilo, kolik je tam Číňanů. Protože Austrálie se stává hospodářsky závislá na Číně. Své nerostné bohatství vyváží především do Číny, ať už je to uran, železná ruda, ať už je to uhlí nebo drahé kovy, a spotřební zboží dováží právě z Číny. Takže bezpečnostně Austrálie se pořád váže na Spojené státy, které tam mají základnu, ale v podstatě vliv ekonomický, a samozřejmě ten vliv nezůstává jenom u ekonomiky, ten se potom promítá i do politického ovlivňování Číny, je obrovský. A všude tedy člověk narazí na Číňany, na jejich komunity, oni tam skupují nemovitosti, takže se tam usídlují, tak bude zajímavé sledovat tento vývoj.

Jan BURDA, moderátor:
Ještě se s dovolením vrátím k našim krajanům, věřícím krajanům, kteří žijí v Austrálii, k Čechům a Slovákům, samozřejmě, na co se Vás tito lidé nejvíce ptají? O co se nejvíce zajímají? V rámci toho, když se mluví o jejich původní vlasti?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Chci říci, že ten vztah mezi Čechy a Slováky je dobrý, ale já teď musím říci, promiňte, i Moravanů. Protože je mi vytýkáno, že stále mluvím jenom o Češích a o Slovácích, samozřejmě, je tam mnoho katolíků v těch komunitách, kteří pocházejí z Moravy, takže vztahy mezi Čechy, Moravany a Slováky jsou velmi dobré, tam, kde jsem měl ty bohoslužby, tak tam byli Moravané, Češi i Slováci, samozřejmě, oni sem dneska jezdí, ovšem o té naší situaci toho tolik nevědí, především jako je zajímá to, co se děje tam v Austrálii, takže k nějakým hlubším debatám o situaci v České republice nedošlo, spíše já jsem se tak jako ptal, já nevím, na zdravotní pojištění, dosažitelnost lékaře, dosažitelnost zdravotní péče, průměrné mzdy, tak jsem se spíše ptal jich. A samozřejmě, oni, když někdo přijede, to už se také událo, při minulé návštěvě, tak především mluví o tom, že to nebylo jako úplně jednoduché, když tam přišli, tak mě tak docela jako zajímá ty jednotlivé případy. Ono je důležité, víte, když přijdete k těm lidem, tak aby jste je také jako vyslechli. Byl jsem velmi pěkně přijat, dokonce při tom jednom setkání tam byli i zástupci slovenského velvyslanectví, dokonce pan velvyslanec slovenský, a zástupce českého velvyslanectví, při takové slavnosti, takže je dobré, že naše vyslanectví se zabývá tedy, a bere na vědomí i tyto komunity.

Jan BURDA, moderátor:
Má tato komunita nějakou řekněme centrální nebo hlavní farnost? Existuje nějaké centrum věřících Čechů v Austrálii?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Není centrum, bohužel českých měst tam není pro nedostatek kněžích, takže sem tam přijede některý kněz z naší republiky, jeden slovenský kněz v Sydney, tak slouží tedy také pro Čechy bohoslužby, není to centralizované, ty komunity jsou především v Sydney, v Melbourne, potom v Adelaide, Perthu a Brisbane. Já jsem tentokrát navštívil tedy především, to jsou nejpočetnější komunity, ale nejsou to kdoví jak velké komunity, ty se počítají do desítek, tak jsou v Sydney a Melbourne. A jinak taková zajímavost, když jsem tam byl, tak je velmi populární australský fotbal, to já jsem vůbec nevěděl, že něco takového je, protože vím, co je ragby, vím, co je klasický fotbal, který také občas sleduji, ale australský fotbal, kde se může hrát rukama a dávají se góly nebo body rukama je velmi tedy tvrdý, ale je to velmi populární v Austrálii a zrovna tedy se konalo minulou sobotu finále, takže celé Melbourne slavilo tedy toto finále. Tak to je takové zajímavé a když jsem tam byl naposled, tak někdy začátkem listopadu zase hlavní dostih v Melbourne, a to je v podstatě celostátní svátek. Tak to je takový ten rozdíl třeba od slavení svátků u nás, kde je to spojeno, já nevím, s připomínkou nějaké významné osobnosti nebo dějinné události, tak v té Austrálii to mají dostihy a mají ten australský fotbal.

Jan BURDA, moderátor:
Říká římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský Václav Malý v pořadu Jak to vidí. Dalším tématem, které je připraveno, tak to jsou lidská práva. Letošní cenu Václava Havla za lidská práva, kterou uděluje parlamentní shromáždění Rady Evropy společně s Knihovnou Václava Havla, nadací Charty 77, získal čínský obhájce menšinových Ujgurů Ilham Tohti a Mládežnická iniciativa za lidská práva, která působí na Balkáne. To začátkem týdne oznámilo Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve Štrasburku. Pane biskupe, jak důležité je připomínat si, že v mnoha oblastech světa čelí lidé perzekucím třeba kvůli původu nebo kvůli přesvědčení?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Tak nemůžeme zůstat lhostejní, lidská práva, v tomto smyslu, jsou nedělitelná. Já stále lidem připomínám, že my jsme také očekávali před rokem 1989, že někdo si povšimne, jak jsme tedy tehdy v Československu žili, že tady byla porušována základní práva, že tady nebyly respektovány občanské svobody. A díky mnoha stovkám obyčejných lidí, na západ od našich hranic, přece se dala do známost, vešlo ve známost ve světě, že tedy tady vládne velmi tvrdý režim. A my bychom měli toto tedy také oplácet těm, kteří dosud žijí v nesvobodě. To není jenom nějaký přepych, to není něco navíc, ale žijeme na jedné planetě, svět se globalizuje, lidé se setkávají a nemůžeme tedy zůstat tak lhostejní, že se nás to netýká. Jistě každý má jako své možnosti, nemůžeme nějak snít, ale na druhé straně alespoň tedy se zajímat, co se děje ve světě. A udělování těchto cen, těm jednotlivcům nebo skupinám, je velmi důležité. Protože dávají příklad lidí obětavých, lidí, kteří se nedají manipulovat, kteří za cenu obětí jsou schopni tedy jít za pravdou. A zároveň je to také povzbuzení pro další lidi, a dnes potřebujeme hodně příkladů. Mladá generace má příklady v různých hercích, v různých osobnostech, to tady nebudu hodnotit, ale je také dobré, že mezi těmi příklady mohou také defilovat lidé, kteří jsou ochotni něco pro lidskou svobodu činit v teritoriu, jehož jsou součástí, takže ta cena, to není jenom nějaký obřad, jenom něco, co se tedy děje v určitou chvíli, ale to je právě zdůraznění tohoto významného momentu, že takových lidí bychom si měli nejen vážit, ale právě také umět naslouchat a umět, v rámci tedy svých možností, třeba tedy i pomoci.

Jan BURDA, moderátor:
Pane biskupe, Vy jste podpořil, podepsal petici adresovanou čínskému prezidentovi požadující ustoupení od popravy a propuštění ujgurského profesora Tašpolata Téjipa, to je jiná osobnost než muž, o kterém jsme mluvili před chvílí. Tento profesor je tedy odsouzen. Co víme o jeho případu? O jeho procesu? Čeho se měl dopustit?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
No tak u nás existoval paragraf kdysi, před rokem 1989, podvracení republiky, a v podstatě on je obviněn, že jo, že chtěl tedy podvrátit celý systém v Číně. Je to vykonstruované, nicméně je to opravdu velmi nebezpečný paragraf a hrozí mu tedy i trest smrti, protože za ten paragraf v Číně také může hrozit trest smrti, proto je třeba, aby ten případ vešel ve známost. Já jsem se zabýval lidskými právy a solidaritou před rokem 1989 a cítím to jako morální povinnost, že nemohl mlčet i dnes, i když by si mohl říci, už jsem učinil dost. A samozřejmě, tak, jako povzbuzuji ostatní lidi, alespoň tedy si tohoto všímat, není to nic mimořádného, stačí napsat dopis nebo kartu pomoci Amnesty International, a když přijde několik desítek nebo stovek nebo dokonce tisíc takovýchto protestů ze světa, tak samozřejmě ten systém, ti představitelé si dají větší pozor a bude více vážit, jak s tímto člověkem naložit. To je třeba stále vysvětlovat, protože mnozí řeknou, no co já mohu. Samozřejmě, já nemohu tam zvrátit systém, nemohu tam zařídit, aby tam byl svobodný systém. Ale těmito malými krůčky obrany jednotlivců, kde je konkrétně prokázáno, že jsou nespravedlivě stíhaní, tedy právě nejen poukázat, ale tlačit tedy na ty mocné, aby tyto lidi brali jako vážněji. To je velmi těžké tedy vysvětlovat, protože samozřejmě, nějaký významný politik, americký prezident, může tedy přitlačit i různými způsoby, nebo nějací významní představitelé demokratických států, ale i my, obyčejní občané, bychom neměli se stranit těchto maličkých jakoby nepatrných možností.

Jan BURDA, moderátor:
Říká římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský Václav Malý. Před 30 let obsadili tisíce východních Němců velvyslanectví svých západních sousedů, konkrétně v Praze. Dožadovali se tak možnosti opustit řekněme rozpadající se východní blok a odejít na západ. Dohodu o propuštění uprchlíků přijel do Prahy oznámit tehdejší ministr zahraničí Spolkové republiky Hans-Dietrich Genscher. Pane biskupe, jak Vy na tu dobu před 30 lety vzpomínáte? Na tu dobu, kdy tedy lidé z východního Německa se snažili odejít na západ pře Prahu a viselo ve vzduchu něco, co naznačovalo, že i v Československu dojde ke změně?

Václav MALÝ, římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský:
Tak velmi živě si vzpomínám, a dokonce několika těm lidem jsem ukázal cestu na tehdejší západoněmecké velvyslanectví. Praha byla plná trabantů, případně wartburgů, které tady nechávali, a samozřejmě spěchali k tomu velvyslanectví, já nevím, ale bylo to nejméně takových 20-30 lidí, kterým jsem ukázal tu cestu, takže tam jsem jaksi vnímal, že už se něco děje, že vůbec ti lidé se k tomu vyslanectví dostali, i když bylo hlídáno, a že tam policie nezasahovala, aby ty lidi zatkla a poslala je zpět do tehdejší Německé demokratické republiky. To znamení, že se něco děje pro mě bylo i dříve, tohle už bylo takové viditelné, v říjnu 1989, ale už v létě 1989 byl jmenován první nekomunistický předseda vlády Tadeusz Mazowiecki v Polsku. A zároveň v Maďarsku, také vypustili z ústavy vedoucí úlohu komunistické strany. Maďarsko už otevřelo hranice tehdy, východoněmeckým občanům, aby mohli přes Rakousko se dostat, tehdy tedy, do Německé spolkové republiky. Takže to bylo evidentní, že ta neprostupná zeď nějak praská, samozřejmě, potom to vrcholilo pádem berlínské zdi, ale u nás se toho moc tak jako nedělo, teprve ten zásah 17. listopadu proti studentům na Národní třídě lidi probudil. Je třeba říci, že u nás mnoho lidí bylo velmi pasivních, protože ekonomicky jsme na tom z toho tzv. socialistického bloku byli nejlépe. A lidé už si nějak tak jako zvykli, tím jako nikoho nesoudím, nechci zevšeobecňovat, a ta vůle se tak nějak jako postavit, ta byla tedy mnohem menší než třeba v Polsku nebo než třeba v Maďarsku. Takže ten podzim už byl jasný, že to prasklá, ale jinak já musím říci, že i když jsem sledoval dění tzv. perestrojky s nástupem Michaila Gorbačova, tak jsem moc moc nevěřil, že ten režim zmizí poměrně dost brzy. Já jsem byl tak ustrojený, že třeba celý život prožiji v nesvobodě, a nějak mě to neiritovalo v tom smyslu, že bych si řekl, tak už se na všechno vykašlu, naopak, mě to probouzelo šířit tedy ty ostrůvky svobody a svobodného myšlení v tehdejší tedy společnosti. Samozřejmě jsem rád a těšilo mě, ale dlouho, dlouho jsem tedy byl velmi opatrný, protože třeba při tom Palachově týdnu začátkem 1989, přišlo pár tisíc lidí, ale pořád to bylo pár tisíc lidí. Díky bohu za to, já si těch lidí velmi vážil, ale na druhé straně to bylo málo, aby se vytvořil nějaký větší tlak na tehdejší mocné.

Jan BURDA, moderátor:
Dnes nám svůj čas věnoval římskokatolický duchovní a pomocný biskup pražský Václav Malý. Toto byl pořad Jak to vidí. Děkuji Vám. Krásný den.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka