Virtuální světy Jamese Colea, epizoda 10: Fallout

Fallout je jedna z těch her, které se hned po vydání stávají okamžitými klasikami. Pro mne nastavil Fallout laťku hodně vysoko hned v několika oblastech. Sound design rozprskávajících se mrtvol, hratelnost, inovace, příběh, soundtrack. Řadě současných her se vytýká příliš úporné lpění na realističnosti, vzpomeňme crippled limb systém, který mne několikrát donutil se se zlomenou nohou belhat pustinou k nejbližšímu doktorovi (který byl o dva dny cesty jinde).

Fallout 4 má dle mého soudu neprávem špatnou pověst. Byl to solidní návrat do prostředí, které si hráči zamilovali. Uznávám ale, že kdybych si nemusel na internetu najít, jak se zapojují dráty, abych si mohl rozsvítit svůj zbytečně okázalý base, užil bych si tu hru víc. Dogmeat dostal brýle a bandanu a to mi často také stačí. Škoda jen, že ho jeho AI neustále hnalo do pastí, které jsem sice viděl, ale nebyl jsem s to zabránit mu v jejich spuštění. Naše přátelství se tak omezilo na to, že jsem jej umístil do base, kde je v bezpečí, a postapokalyptické Americe jsem šel čelit sám.

Kdybych měl hrát jen jednu hru do konce života, rozhodoval bych se mezi Fallout a Death Stranding. A protože se znám, a znám také dosah své stále se prohlubující sentimentality, nic bych za to nedal, že by Fallout nakonec vyhrál.

autor: James Cole
Spustit audio