Jan Štifter

Dneska myslím na Marii. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova a Marie rozhodla, že půjdou k ní.

Povídku Medúzy odehrávající se v posledních dnech druhé světové války napsal spisovatel Jan Štifter k 80. výročí konce války a také k 80 letům českobudějovického rozhlasu.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.

Jmenovala se Žaneta a určitě nemá tušení, že byla mou první láskou. Bydleli jsme ve Zlivi, v domku naproti šamotce, do školy jsme šli spolu v září roku 1990.

Česká literatura se stává literaturou budějovickou. Nikde v zemi nežije tolik autorů na jednom kilometru čtverečním. Je jich tu tolik, že už se objevují i stejná příjmení.

Naučil jsem se vnímat Velikonoce celkem pozdě – jako děti jsme na pohlednice psávali, že přátelům a známým přejeme krásné prožití svátků jara, ty dny pro mě neměly sílu.

Podělil jsem se s přáteli na Facebooku o jeden dotaz naší šestileté Medy – chtěla vyprávět o tom, jaký býval svět, když jsme se potkali s její maminkou.

Mám rád tu umírněnost malého města. Kde náměstí ještě pořád tvoří přirozený střed, kde domy postupně klesají, až v nejzapadlejší ulici člověk dosáhne rukou na střechu.

Zeptal jsem se paní matrikářky, jestli držela víkendovou pohotovost – takovou rychlost jsem na úřadech ještě nezažil.

Všimli jste si, jak se Budějovice proměňují v La město? Děje se to postupně a plíživě – La Natura na nábytek a doplňky, Café La Storia a teď i La Café, pizzerie La Bomba...