Jan Štifter

„Máme to tu krásný, co?“ konstatoval kapitán přívozu z Horní Plané na Bližší Lhotu. Právě zapadalo slunce a rybáři se houpali na vlnách, jak přívoz prorážel hladinu.

Na španělské pláži, poblíž které jsme před pár týdny trávili dovolenou, bylo tak málo turistů, že jsme mohli desítky minut sedět na kraji moře a tiše hledět do nekonečna.

Ten večer před prvním slovem nového románu…. Ten večer před první větou, stránkou, před prvním škrtnutím… připadáš si zase jako kluk, který se chystá na první rande.

A stalo se mi to zase. Na autorské besedě ke mně přišel čtenář a oslovil mě „Jirko“. Už se nebráním, taky není čemu, jen mě zas překvapilo, že je to pořád ten stejný Jirka.

Když přišel synek, táhne mu na šestnáctý rok, s tím, že by byl klidně v osmnácti táta, jednoduchá matematika ze mě udělala dědu ve třiačtyřiceti – a nepřišlo mi to brzy.

Když si s dětmi prohlížíme fotky z dovolené, po letech jen odhadujeme, kde to vlastně bylo – zpravidla nemám ani jednu fotografii s výhledem na moře, kopec či památku.

Hledím na Senovážné náměstí v Českých Budějovicích a říkám si: Už aby to bylo. A nemyslím jen novostavbu Alšovy jihočeské galerie, ale auta na ploše, kde může být trávník.

Červenci a srpnu už nikdo neodpáře punc prázdnin. 

„Kdyby nebylo Jihočeské univerzity, nežil bych tady, ale domů bych se nevrátil,“ řekl mi nedávno jeden kamarád.

Nechtěl jsem tomu uvěřit – když jsi mi řekla, že spolu letos budeme manželé 18 let. Datum mám na prstenu i v hlavě, ale mozek šálí, že to přece nemůže být tak dávno.