Jan Štifter

Nemohl jsem si pomoct, sledoval jsem uhranutě to její tričko – na to, jak se zvedalo pod bujnými ňadry, a zkoumal jsem text, který parafrázoval citát F. X. Šaldy.

Kdysi mi to vysvětloval kamarád, polský farář Marcin: Poláky vůbec nezajímá, jak jejich dům působí navenek. Sdílel jsem s ním své dojmy po cestě do Krakova.

Přemýšlel jsem o tom při poslední návštěvě prezidenta na jihu Čech – jak už neumíme vítat hlavu státu.

Tak vy jste z Budějovic? No to je moc pěkný město, ale… Je zajímavé poslouchat lidi v jiných krajích, jak vnímají jihočeskou metropoli.

Rozmohl se nám tu takový nešvar… Názvy barů, restaurací, bister, které poukazují na kreativitu svých majitelů, ale v městském místopisu způsobují trochu chaos.

Přispívám rád na projekty, které dávají smysl. Nechci dávat bezdomovcům dvacku na ulici, ale každou zimu pošlu pár stovek Charitě na nocleženku.

Pochybuji, že svět kolem sebe vnímám úplně správně. Spíš bych řekl, že o něm vůbec nic nevíme. Něčemu věříme – a jednou budeme překvapeni.

Tati, udělej mamince ještě jedno – to mi nedávno řekla dcera, šestiletá Meda. Má tři sourozence – a nemá dost.

Poslední šance dopsat něco na seznam Ježíškovi – u nás doma to znamená zasedání celé rodiny, kdy mladší synek Hynek poctivě zapisuje a pak dopis balí.

Na malých dětech je nejlepší právě to, jak jsou malé – průzračné a nekomplikované. Když si přicházejí pro pusu, nic dalšího za tím není – jdou si pro objetí.