Jan Štifter

Přispívám rád na projekty, které dávají smysl. Nechci dávat bezdomovcům dvacku na ulici, ale každou zimu pošlu pár stovek Charitě na nocleženku.

Pochybuji, že svět kolem sebe vnímám úplně správně. Spíš bych řekl, že o něm vůbec nic nevíme. Něčemu věříme – a jednou budeme překvapeni.

Tati, udělej mamince ještě jedno – to mi nedávno řekla dcera, šestiletá Meda. Má tři sourozence – a nemá dost.

Poslední šance dopsat něco na seznam Ježíškovi – u nás doma to znamená zasedání celé rodiny, kdy mladší synek Hynek poctivě zapisuje a pak dopis balí.

Na malých dětech je nejlepší právě to, jak jsou malé – průzračné a nekomplikované. Když si přicházejí pro pusu, nic dalšího za tím není – jdou si pro objetí.

Moje manželka Eva pro mě připravuje webové stránky. Pár hřejivých slov, představení knížek. Protože je moje žena moderní člověk, požádala o součinnost umělou inteligenci.

Až vyrostu, nechám si udělat prsa. Tahle věta mě zastavila na ulici, procházel jsem kolem dětí čekajících na autobus a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil...

Oslavil jsem letos čtyřicátiny. Ve středověku by to znamenalo stáří. Dcera Meda se mě nedávno ptala, jaké to bylo v těch dobách, kdy ještě neexistovaly mobily.

Člověka to na chvíli zastaví. Ať je to epidemie nebo povodeň. Domácí svět na chvíli přibrzdí – když se okolní svět uzavírá, rozpíná se o něco víc prostor domova.

V poloprázdné hospodě jsem četl knížku Ernsta Hemingwaye o životě v Paříži – o tom zmizelém světě, kdy člověk dokázal vysedávat každý večer u vína a vyprávět si s přáteli.