„Lidé zoufale hledají odpovědi na automatizovanou budoucnost,“ říká temný filozof Nick Land

„Je Nick Land nejdůležitějším britským filozofem posledních 20 let?“ ptal se v roce 2011 Kodwo Eshun. Najít argumenty pro není příliš těžké. Jako učitel na univerzitě ve Warwicku Land založil experimentální skupinu Cybernetic Culture Research Unit (CCRU), v jejíchž projektech se střetávala filozofie, kyberpunk, raveové party i vize světa ovládaného umělou inteligencí. Nick Land se jako autor se zálibou ve francouzské filozofii, okultismu nebo díle H. P. Lovecrafta stal prorokem nového kybernetického myšlení. V jeho textech z přelomu milénia (vyšly ve sborníku Fanged Noumena) se mísí apokalyptické vize nadcházející smrti vesmíru a předpovědi o prorůstání biologického světa s umělým. Svou orientací na budoucnost a fascinací technologickou proměnou planety Land položil základy intelektuálnímu proudu, který později dostal jméno akceleracionismus. Teoretik Mark Fisher o něm napsal: „Nick byl o patnáct let napřed. A proto to, co tehdy říkal, zní dnes tak současně.“

V novém tisíciletí se po rozpadu CCRU zvěstovatel strojového věku stáhl do ústraní a přestěhoval do Asie. Na intelektuální scénu se pak vrátil už jako autor spojovaný s takzvaným neoreakcionářským hnutím. V jeho textech se začaly objevovat zmínky o budoucnosti složené z korporátních států a citelné rozčarování ze směru, kterým se západní liberální politika začala ubírat. Řada lidí mu od té doby nemůže přijít na jméno. Například magazín Quartz neoreakcionářství nazval „novým fašismem“.

„Nestačí lajky na Facebooku a kulturní moc v médiích, musíte vyhrát volby,“ říká politolog Lilla

• Upravit
• Smazat

Americký politolog Mark Lilla umí vzbudit vášně. Udělal si jméno jako kritik politiky identity, která staví na tématech rasy a genderu. Britský The Guardian o něm napsal, že je „liberál, který má víc nepřátel nalevo než napravo“. Lilla je ale hlavně akademik, říká si „historik idejí“. V rozhovoru rozebíráme politickou nostalgii, nebo proč se liberálům nedaří v USA vyhrávat volby. A vůbec nejlepším kritikem moderní společnosti je podle Lilly spisovatel Michel Houellebecq.

Práce Nicka Landa nepřestává rozdělovat, rozčilovat, inspirovat i znejisťovat. Jeho vliv na podobu současné intelektuální krajiny je zároveň nedocenitelný. Jak se dívá na prudký rozvoj umělé inteligence nebo postupné narušování stávajícího geopolitického uspořádání planety, když oboje v 90. letech předpověděl? A vyhovuje mu image proroka temné budoucnosti, ve které na planetě ovládané stroji přežijí jen ti nejchytřejší?

Kdybyste měl třemi slovy popsat současnost, jaká byste zvolil?

Určitě by to byla rozladěnost, vznětlivost. Jestli můžu sáhnout po slově z intelektuálního okruhu, ke kterému mě lidé často řadí, tak bych řekl akcelerovaná, procházející rapidní změnou. V delším časovém horizontu pak fragmentace. Tendence k tomu se štěpit.

Jaké je se dnes, po dvaceti letech, ohlédnout za činností paraakademické skupiny Cybernetic Culture Research Unit, kterou jste v 90. letech na univerzitě ve Warwicku založil?

Upřímně, snažím se moc neohlížet. Ale byla to ohromně vzrušující doba. Minulost vám navíc může často napovědět, kam už tehdy přítomné pohyby míří dnes. Některé dnešní práce na CCRU navazují nebo s její prací polemizují, revidují ji. Aktuálně se v intelektuálním světě obecně dějí ohromně vzrušující věci. Ve srovnání s tím byl začátek milénia velké kulturní zklamání.

Jak se podle vás vyvinuly myšlenky, které v rámci CCRU vznikly? Zdá se, že měly velký vliv – třeba na akceleracionismus, spekulativní filozofii nebo co se týče tvůrčích metod. Vaše práce i práce CCRU jsou známé nezvykle těsným propojováním teorie, fikce a umění.

Když jsme v CCRU přemýšleli o budoucnosti, počítali jsme s tím, že vliv decentralizovaných procesů bude ve všech oblastech světa velmi silný. Předpovídali jsme, že neuronové a síťové přístupy k problémům budou čím dál úspěšnější a jejich rozvoj rychlejší. A to se potvrdilo – třeba když se podíváme na dnešní tempo vývoje umělé inteligence, dost jsme se trefili. Ale abych byl úplně upřímný, čekal jsem to. Začátek 90. let byl plný signálů teprve se utvářející budoucnosti. Stačilo jen se naladit na jejich frekvence a zachytit je. Dnes mám z toho pocit takového déjà vu.

Je tohle ta akcelerace, o které jste mluvil?

Spíš je to základní předpoklad, základna, na které se vše odehrává. Tyto technické a ekonomické procesy mají svou vlastní dynamiku. Vysoce decentralizované systémy jsou motorem tohoto akcelerujícího procesu, samy sebe urychlují.

A co na tomto základě stojí? Není to třeba ten kapitalistický vetřelec z budoucnosti, o kterém píšete v eseji Machinic Desire: „Co se lidstvu zdá jako historie kapitalismu, je invaze z budoucnosti, útok prostoru umělé inteligence, která se musí sama složit ze zdrojů svého nepřítele.“

Kapitalismus je taky součást základny. A to vidí každý, kdo se jím z jakékoliv ideové pozice vážně zabýval. Kapitalismus je smyčka, obvod, převod mezi ekonomickým a technologickým světem. To z něj dělá extrémně dynamický, sebezesilující proces. Technologický rozvoj samotný přitom leží v podstatě pohybu kapitalismu. Pokud vám takový pohled přijde příliš jednostranný, technologický, podívejte se, jak tržní paradigma prorůstá třeba do softwaru. Trh je totiž ve skutečnosti decentralizovaná sebeorganizační síla, program schopný hlubokého učení, takový mikroekonomický systém.

Vím, že se nerad vracíte, ale přesto mám ještě otázku k Meltdownu, protože je to fascinující a v jistém smyslu prorocký text. Píšete o nahrazení umělou inteligencí a mluvíte o boření hranic národních států, které způsobí postupující technologický rozvoj a syntézu lidí a strojů. Jak daleko jsme v tom procesu dnes?

Dovolil bych si do téhle diskuze přidat jeden faktor. Tento pohyb vyvolal vznik nové podoby humanistické politiky. Ta je přitom stále sebevědomější. Dává to smysl – pojetí toho, co vůbec znamená být člověk, prochází tváří v tvář těmto explozivním robotickým procesům obrovskou proměnou, která je čím dál dramatičtější a viditelnější. Transformace je všude okolo. Zrovna jsem dočetl zajímavou knihu AI Superpowers: China, Silicon Valley and the New World Order od Kai Fu Leeho. Celou poslední třetinu Lee věnuje kulturnímu a politickému projektu, který má za cíl obnovit představu silného lidství. Týká se jí třeba koncept takzvané „přátelské AI“, což je v zásadě jen další pokus z humanistických pozic regulovat vznikající strojovou inteligenci, souvisí třeba i s celkem populárním nepodmíněným základním příjmem. Ani jedno mi není moc sympatické, ale jsem silně přesvědčený, že tyto myšlenky budou mít čím dál silnější vliv.    

Je to reakce na předpovědi, které odsouvají lidstvo na druhou kolej. Na pocit zbytečnosti, který v lidech vyvolá exploze strojové inteligence. Lidé zoufale hledají odpovědi na budoucnost, ve které budou mnohem rychleji, než jsme byli během minulých industrializačních a automatizačních vln zvyklí, nahrazováni stroji. Některé z odhadů nezaměstnanosti jsou mimo měřítka. Dokonce i lidé, kteří jsou AI velmi naklonění, přiznávají, že s sebou nese cosi velmi hrozivého, nebezpečného, děsivého. Proto vidíme vzestup nového typu politiky, která by lidstvo ať už lokálně, nebo globálně ochránila. A bude brzy ovládat celý politický horizont.

Jak se k tomu stavíte vy? Když jste zmínil svoje výhrady proti nepodmíněnému základnímu příjmu, máte nějaký recept pro budoucnost?

Cítím jakousi intelektuální povinnost zůstat nestranný. Jsem ale, co se týče neohumanistické politiky, skeptický. Je naprosto pochopitelné, že se řešení, jako jsou nepodmíněný příjem nebo přátelská AI, objevují, ale myslím, že s největší pravděpodobností nebudou moc k užitku. Oba totiž předpokládají, že lze obehrát něco, co bude chytřejší než my sami.

„2017 byl pro základní příjem zlomový rok, v určitých formách už se využívá,“ říká sociální vědec

• Upravit
• Smazat

Loni po světě odstartovaly testy fungování základního příjmu na mnoha místech, mluvili o něm američtí byznysmeni a pronikl i na jednání europoslanců. Výrazný posun potvrzuje i Marek Hrubec z Akademie věd, který se myšlence dlouhodobě věnuje. „Na lokální úrovni vzniklo hned několik iniciativ, které se snaží základní nepodmíněný příjem zavést,“ říká v rozhovoru.

V tomhle světle se mi zdá vaše věta „Nic lidského v blízké budoucnosti nepřežije“ jako dost pravděpodobný scénář.

Ta věta neznamená, že z nás budou sponky nebo nás zničí terminátoři. Tyhle populární scénáře světa pod nadvládou AI podle mě nefungují. Představa lidstva jako vládce planety má ale své hranice. Politika postavená na myšlence člověka – pána Země sice zatím nedosáhla vrcholu popularity, ale zároveň je ve svých důsledcích neudržitelná. Planetární inteligence je totiž čím dál víc mimo naši kontrolu.

Zajímá mě vaše tvůrčí metoda. Ve svých textech ve velkém kombinujete fikci a teorii, poststrukturalismus a futuristické vize o zániku vesmíru. V čem je taková perspektiva přínosná?

Většina lidí, kterými se obklopuji, se v tomhle limitním prostoru mezi filozofií a určitým druhem hororové, gotické literatury taky pohybuje. A když se podíváte do historie, je ten rozdíl ve spoustě případů podobně mlhavý. Immanuela Kanta jde číst jako hororový příběh, H. P. Lovecraft má velmi silnou filozofickou vizi. Existuje prototypický hororový příběh o šíleném filozofovi na jedné a esej o filozofii hororové fikce na druhé straně. Oba nakonec končí v podobném bodě, ale míří k němu jinými prostředky. S jiným tónem a jinými předpoklady.

Zajímavá tahle otázka může být ve spojení s politikou. Například futuristická hnutí, jako je solarpunk, otevřeně teorii a fikci propojují.

I v běžném hovoru se o politice bavíme jako o příbězích, narativu. Podle mě lidé to slovo nepoužívají náhodou a není to žádná metafora. Politický boj je opravdu do velké míry o stavění, ničení, obraně a modifikaci narativů. Nejde říct, jestli je to víc literární, nebo teoretická práce. Zároveň mám dojem, že lidé jsou dnes k této skutečnosti citlivější. Když si vezmete všechny ty memy, jejich jazyk a způsob využití v diskuzích… jakoby si lidé víc a víc uvědomovali, jak jsou mikronarativy pro politickou debatu důležité.

Souvisí to nějak s estetizací politiky a politické představivosti? Solarpunk s estetickou stránkou možné budoucnosti hodně pracuje, týká se to i politických memů.

Zajímavé je podívat se, jak moc je to vyvážené. Adorno slavně prohlásil, že fašismus je důsledkem estetizace politiky. Poukazoval na určitou asymetrii. Jakoby estetizace politického diskurzu byla i dnes především pravicovou věcí. Ptám se: jak moc je hrací pole nakloněné? Není na estetizaci samotné něco v základu pravicového? A není estetizace politiky něco, proti čemu levice vlastně bojuje?

Říkal jste, že na dnešní intelektuální scéně se děje hodně zajímavého. Co vás zaujalo nejvíc?

Zajímají mě věci, které najdete pod všeobjímající nálepkou „akceleracionismus“. Došlo k doslova kambrické explozi, dnešní akceleracionismus je ohromně druhově rozmanitý. Jednotlivé jeho odnože mají vždycky zkratku složenou z jednoho písmena abecedy, lomítka a spojení „acc“ pro akceleraci. Existuje levicový a pravicový akceleracionismus, l/acc a r/acc, genderová odnož, afroamerický bl/acc. Přestal jsem je počítat. Akceleracionisté spotřebovávají abecedu rychleji než LGBTXYZ hnutí. Všechny tyhle směry přitom nějak interpretují zrychlující se zpětnovazebnou smyčku procesu modernity. V reálném čase probíhá skutečná kulturní renesance.

V rozhovoru pro SyntheticZero jste v roce 2017 řekl: „Myslím, že jsme v podobném raném stadiu absolutního rozpadu, ontologického chaosu, který vzešel ze zhroucení epistemologických autorit způsobeného internetem.“ Jinými slovy popisujete totéž, co jiní nazývají dobou postpravdivou, v níž už nejde o fakta, kvůli internetu už nemají třeba velká média v ukazování pravdy takovou roli jako dřív. Je tohle žádoucí změna? Katalyzátor pro něco nového? Nebo je to jenom důvod k nihilismu?

Víte, nihilismus je extrémně zajímavý a má mnoho různých pojetí. Pro mě je přesvědčivý Nietzsche, který tvrdí, že jsme součástí historie nihilismu. A já si myslím, že zejména modernita je epochou akcelerujícího nihilismu, který naprosto vylučuje jakékoliv jednoduché hodnocení. Tvrdit, že jste pro nebo proti nihilismu, je v jistém smyslu naprosto pomýlené, protože vychází z úplně jiného chápání reality. Pro mě je nihilismus rozlehlý, postupně se rozplétající proces, který nemůže zastavit žádný morální odpor.

Moje odpověď je tedy ano, protože náš kulturní proces je jen nihilismus. Nihilismus je zároveň v samotné podstatě cosi, co nemá základ v ničem kromě sebe samého. A to přesně je kybernetický proces. Kybernetickou analýzu provádíte, když nehledáte nic vnějšího, ale na danou věc nahlížíte jako na uzavřený okruh, který sám sebe živí, zesiluje a řídí se. Nihilismus je společný procesům, díky kterým se jak kapitalismus, tak umělá inteligence stává autonomní entitou. Nedá se z něj vymanit, je pod námi i nad námi. Čím víc nihilismus zesiluje, tím víc zapouští kořeny. S přijetím nihilistické nálepky nemám žádný problém. Nihilismus totiž souvisí s celým procesem modernity. Jen je dnes mnohem rychlejší a prudší než kdy dřív. Nihilistická modernita je tu už nějakých 500 let. Nietzsche by jeho začátek patrně spojil s počátky křesťanství, podle mě ale sahá do reformace a renesance.

A co je za horizontem absolutního nihilismu, ke kterému, zdá se, všechny ty zpětné smyčky vedou?

To je dobrá otázka, ale odpověď je vlastně tak trošku předprogramovaná a souvisí s tím, že nihilismus nemá žádné vnější základy. Filozoficky vzato je modernita epocha kritiky, kritika imanence. To znamená, že anihiluje jakékoliv trajektorie směrem ven, k něčemu vnějšímu. Všechno transcendentální se bortí do obvodů sebestimulujících se dynamických procesů, ze kterých se skládá modernita. A jakmile tuhle tendenci nahlédnete, což je něco, o co se akceleracionismus snaží, už není žádný horizont. Z principu být nemůže. Samotná myšlenka čehosi vnějšího je zrušená. Dalo by se říct, že mizení vnějšku je samotná podstata procesu modernity.

Býváte spojovaný s takzvaným neoreakcionářským hnutím, respektive pravicovou odnoží akceleracionismu. Občas na mě působíte jako pozorovatel, jindy jako ambivalentní podporovatel. Jak se k neoreakci stavíte?

Neoreakcionářství není hnutí. Na to se mu věnuje příliš malé množství lidí. Neoreakce se zrodila z blogu Menciuse Moldbuga Unqualified Observations. Moldbug v něm rozebírá určitou formu deziluze z nedotknutelných hodnot, především z demokracie a rovnostářství. Je to velmi formální analýza. Pokud je tohle definice neoreakcionářství, plně ho podporuji. Jakmile jednou této deziluzi propadnete, k životě v iluzi se už nikdy nemůžete vrátit. Takže řekl bych – rozhodně. Plně žiju v neoreakcionářské deziluzi.

„Vznik superinteligence bude významnější událost než kroky korporací a států,“ říká filozof Bostrom

• Upravit
• Smazat

Umělá inteligence pohání sociální sítě i naše telefony, za pár let prošla prudkým vývojem. Oxfordský filozof Nick Bostrom varuje, že se nám může stát osudnou. „Mohla by vzniknout AI, kterou vůbec nezajímají lidské hodnoty,” říká ředitel britského Institutu pro budoucnost lidstva. Jeho předpovědi zní jako z dystopického románu, vyplatí se mu ale naslouchat. Abychom se za pár let nedivili, jakou budoucnost nám stroje chytřejší než my připraví.

Ve své eseji Dark Enlightenment, Temné osvícenství, ale zároveň vykreslujete konkrétní podoby neoreakcionářské korporátní státní struktury. A řada lidí to bere jako recept. Je to tak? Můžete to vysvětlit?

Máte na mysli neokameralismus. Na svém blogu jsem o něm napsal dlouhý text, ve kterém se věnuji otázce, do jaké míry jde o skutečný model restrukturalizace politiky a jak moc je to způsob analýzy. Jednou ze součástí modernity je proces, díky kterému vzniká politická ekonomie a skrze který stát sám sebe analyzuje. Neokameralismus je v tomto ohledu podobný. Není transcendentální, protože na moderní stát se nikdy nedá podívat z venku, vystoupit z jeho rámce. S tím souvisí formalismus, který Mencius Moldbug ve velkém používá. Ten je klíčový, protože cílem neoreakcionářství je formalizace doposud neformální politické reality jako základ společenské transformace.

Moderní epochu jde zároveň chápat jako jakýsi definitivní moderní proces, jako akcelerující formalizaci. Modernita náš svět formalizuje sama o sobě. Jedním z konkrétních nápadů, které se objevily, bylo vytvoření trhu s pozitivními politickými právy. Ohromně silná změna by mohla proběhnout, pokud by lidé mohli prodávat a nakupovat svoje volební hlasy, obchodovat s nimi, vzdát se jich. Je to formalizace systému, který je dnes jen nevyslovený. Každý vám řekne, že politická práva mají nějakou hodnotu, ale jediný způsob, jak ji zjistit, je pomocí trhu a hledání tržní ceny. Tohle je naprosto křišťálový příklad neoreakcionářského politického projektu.

Pro lidi se sentimentálním vztahem k demokracii je to samozřejmě děsivé. Samozřejmě můžete namítnout, že by pak někteří lidé měli obrovskou moc, protože by vlastnili všechny hlasy, a jiní by byli úplně zoufalí. Jenže ve skutečnosti jen formalizujete politickou realitu, kterou máme už dnes – jen je pokrytecká a neefektivní. I dnes existují ohromně mocní lidé, kteří nakupují hlasy jinými způsoby, skupují média, najímají lobbisty a ekonomickou moc mění v politickou neférovými, pochybnými a neviditelnými způsoby. Takový návrh by systém totálním prolnutím ekonomiky a politiky zbavil veškeré neupřímnosti. Najednou je ve hře trh, je jasné, kolik stojí jeden hlas a kolik jich kdo má. A výsledkem je neoreakcionářský režim.

Spousta lidí by namítla, že takový systém by byl nespravedlivý, rasistický. A spojují ho s vaší osobou. Je podle vás tedy takové přeuspořádání společnosti správné?

Myslím si, že čím fragmentovanější budou světové politické systémy, tím budou rozmanitější. A čím více různých společenských uspořádání budeme mít, tím lépe. Rozhodně to nedopadne tak, že by vzniklo 10 000 podobných společností – to ani nikdo nechce. Určitě by se objevily některé režimy, které by byly v ostrém protikladu k hodnotám moderní pobožné morálky. Vznikly by vlády, které by byly mnohem víc kapitalistické, rasistické nebo zpátečnické v rovnosti pohlaví a v mnohém dalším. Zároveň by se otevřel větší prostor pro experimentování. Lidé by mohli vyzkoušet spoustu možných podob společenské organizace, které by přesahovaly to, co je dnes považováno za přijatelné. Internet navíc zajišťuje, že k explozi mnoha různých společností jednou dojde, protože lidé se díky němu mohou snadno najít a koordinovat. Znamená to, že dnešní obrovský, nejasný, homogenní systém musí jednou skončit.

Noční oceán Paula La Farge je fascinující kronika lhaní o Lovecraftovi

• Upravit
• Smazat

Slavný spisovatel hororů H. P. Lovecraft měl ve třicátých letech tajný poměr se svým šestnáctiletým fanouškem Robertem Barlowem. O aféře si vedl intimní deník zvaný Erotonomicon. Postupně se ale zjistilo, že Erotonomicon je podvrh, který možná napsal sám Barlow, ale možná také zakomplexovaný kanadský fanoušek sci-fi Leo Spinks. Makabrózní chapadla této velkolepé mystifikace rozplétá vynikající postmoderní román Paula La Farge Noční oceán.

Cítím z vaší odpovědi sympatie, ale zároveň jako by jste se vyhýbal pravo-levému dělení. Rozumím tomu správně, že jste v zásadě pro větší diverzitu, byť za cenu krátkodobého úpadku rovnosti v některých z těchto fragmentovaných států?

Očekával bych, že vznikne mnohem více nerovnostářských režimů. Nechci předstírat nějakou neutralitu, to by bylo absurdní, ale zároveň si myslím, že by se tak otevřel prostor pro mnohem rovnostářštější politické řády, než máme dnes. Ale zase se vracíme k otázce symetrie a asymetrie. Na neoreakci je totiž něco velmi pravicového. Možná je to samozřejmé, ale představa globální, homogenní, konsenzuální politické organizace je dost levicová věc. Pravičáci bývají mnohem spokojenější s fragmentací, mnohem méně by jim vadilo žít vedle režimů, které vůbec nemají rádi. Znamená to: zůstaňte na své straně plotu, nelezte mi na dvorek. Co se tu děje, vůbec není vaše věc.

Ale jakmile to přijmete, tak se při vysoké fragmentaci otevírá prostor pro sociální experimenty jakéhokoliv typu. Pokud se lidé, co je chtějí, dokážou navzájem najít a najdou prostor, kde mohou svůj experiment provést, tak k nim dojde. A v konečném důsledku není jisté, že by pravicové režimy musely převažovat. Abyste to mohl tvrdit, musíte doložit, že ve fragmentovaném a kompetitivním světovém řádu by se jim dařilo lépe než levicovým.

A v jakém fragmentu byste svůj hlas uplatnil vy?

Po většinu svého života jsem žil v místech, kde jsem neměl žádná pozitivní politická práva. Moc mě nezajímají, protože je mám z velké míry za divadlo. Ale osobně je pro mě důležitá vysoká úroveň ekonomické svobody. Proto miluji Hongkong a Šanghaj – přestože mají své tradice, je jich tu hodně. Zároveň ale nemám žádný problém s tím, kdyby se třeba i opravdu výrazná většina lidí rozhodla, že chce žít v kolektivistické nebo sociálně solidárnější společnosti.

Změnily vám Hongkong a Šanghaj nějak perspektivu? Často se mluví o takzvaném sinofuturismu, vy sám jste přišel s termínem neo-Čína.

Ve svou schopnost sebereflexe moc nevěřím, ale tahle část světa mě zajímala už dlouho, ještě než jsem se sem přestěhoval. A nebyl jsem zklamaný. Je to tu extrémně stimulující. Mezi mými oblíbenými městy je spoustu rozdílů a každé vás může naučit něco jiného. Zároveň má ale tahle oblast jako celek velmi svébytný charakter, který výrazně ovlivňuje směr, kterým se ubírá celá planeta.

Dokázal byste ho popsat?

Má hodně dimenzí. Ale zajímavé je třeba to, jak západní svět smýšlí o čínském internetu. Žije totiž v iluzi, která říká hodně o kulturních rozdílech mezi oběma sférami. Naše, myslím tím západní, kultura je hodně orientovaná na svobodu projevu. Základním testem, jestli je nějaké místo svobodné, má svobodná média a tak dále, je většinou otázka: Dá se protestovat proti režimu bez vážných následků? Pokud jsou tohle vaše měřítka, pak je čínský internet samozřejmě úplně sešněrovaný. A i když si moji pravicoví přátelé často stěžují na zrušené účty na Twitteru a tak podobně, západní mediální systém připomíná blázinec, ve kterém někdo neustále svobodně projevuje názory a protestuje. Na čínském internetu samozřejmě nic takového není. Proto si lidé ze Západu myslí, že internet vzniká v první řadě u nich a ti v Číně ho brzdí a omezují. Jenže to je tak špatná, zavádějící a nebezpečná představa, že ji musím opravit.

„Vyoutovat se v Číně je velký problém,“ říkají LGBT aktivisté z Asie

• Upravit
• Smazat

„Ve velkých městech se ale situace zlepšuje,“ shodují se Chu Č'-ťün z Číny, Kam Hung Cheung  z Hongkongu a Čchen Čch'-a Jü z Tchaj-wanu. Lidskoprávní aktivisté se ve svých zemích starají o práva LGBT komunit a do Prahy přijeli na festival Prague Pride. V rozhovoru mluví o boji za registrované partnerství, nemoci AIDS i vlastních bolestných zkušenostech s coming outem.

Čínský internet je úžasný, a to tak, že si to ani neumíme představit. Nezajímají ho protesty, ale tvorba sociálních vztahů v silně komerčním prostředí. Čína například prakticky úplně přešla na systém elektronických peněz. I v obyčejné večerce nebudou používat hotovost, takže i za limonádu zaplatíte mobilem, jen skrze kybernetické peníze. Celý čínský monetární systém prošel během doslova pár let revolucí, kterou jsme od zrušení zlatého a stříbrného standardu nezažili. Internet zcela proměnil komerční sféru čínské společnosti. Celé vesnice existují jen proto, aby se v nich vyrábělo zboží, které se pak prodává přes internet.

Planetární internetová revoluce se děje především v Číně. Nejde v ní přitom o protestování a vzájemné překřikování jako v západních médiích. Je to mnohem fundamentálnější transformační proces, během kterého se celá ekonomika přesouvá do kyberprostoru. A děje se to mnohem rychleji a ve větším měřítku než na Západě. Protože si to lidé na Západě neuvědomují, zůstávají pozadu. Čína zažila 150 let úpadku, kterému se říká „století ponížení“, během kterého se za západním vývojem jen potácela. Teď se ale kyvadlo vychýlilo na druhou stranu, a pokud se lidé neprobudí a neuvědomí si, co se děje, čeká Západ to stejné.