Martin Bedřich: Deník

Ale nezůstalo jen u tohoto stínadelského sešitu. S postupující četbou jsem zjišťoval, jak literárně vděčný je takový motiv objeveného deníku nebo zápisníku. Kolik skvělých věcí se na to dá navěsit, napínavých dějů a nečekaných zvratů. A pak samozřejmě přišlo i na čtení skutečných deníků nejrůznějších osobností, které to dotáhly až ke knižnímu vydání.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kameny tasovské

Není proto překvapivé, že jsem zpozorněl, když jsem se u své prababičky jednou probíral krabicí nějakých starých dokumentů a fotografií a narazil na potrhaný sešit v černých deskách. Rychlé prolistování mě nenechalo na pochybách – byl to nějaký deník. Osoba pisatele byla mužská, písmo mi na první pohled nebylo povědomé a doba – rok 1943 a 1944. Prababička netušila, o co by mohlo jít, ani nevěděla, jak se k ní ten sešit dostal. Prostě jak začátek nějakého ne úplně originálního napínavého příběhu, se vším všudy, i s dramatičností doby, k níž se zápisy vztahovaly.

Sešit jsem si půjčil a strávil s ním několik večerů. Ukázalo se, že zasadit deník do nějakého širšího kontextu nebude vůbec snadné, natož abych zjistil, kdo ho napsal. Z bezděčných poznámek jsem byl schopen rámcově odvodit věk pisatele, bylo mu čerstvě osmnáct let.

Čtěte také

Martin Bedřich: Vyklízení knihovny

Ale jeho jméno ani místo, kde psal, jsem nevypátral. Jisté narážky napovídaly, že pisatel pocházel z Benešova. Odkazuje se totiž několikrát na blízkého kamaráda, který byl zatčen během heydrichiády a o němž neví, zda ještě žije, či ne.

I z těch několika rozptýlených řádek na mě dýchla tragédie oné doby. O příteli píše jako o Zuzanovi. Pátrám na internetu a skutečně odhaluju nadaného a všestranně talentovaného benešovského studenta, ochotnického herce a skauta Zdeňka Zíku s přezdívkou Zuzan, který byl za svou odbojovou činnost uvězněn a v lednu 1943 deportován do Osvětimi, kde zahynul.

Jinak je ale deník především záznamem utkvělé touhy mladého člověka stát se spisovatelem. Jeho sen má zcela promyšlené kontury, jež vyvolávají i po letech úsměv: „Tedy – co chci: být redaktorem. To znamená – umět řeči: češtinu, němčinu, ruštinu, angličtinu, franštinu. Umět těsnopis. Rozumět politice. To je první podmínka, podmínka, ze které teprve mohu dále vycházet.

Čtěte také

Martin Bedřich: Knihy a netopýři

Být spisovatelem. To je druhá podmínka, kterou si kladu. Co to znamená? Znáti všemožnou literaturu. Číst. Psát. Pak číst, číst, číst a pak psát. Protože nejdřív se musí studna naplnit vodou, aby se z ní teprve pak mohla ta voda vybírat. Číst, číst a dělat si poznámky.

Nejprve bych chtěl napsat sbírku básní. Takovou, která by mohla, byla schopna vyjít, jež by byla schopna unést sílu kritiky. Básně psáti mezi povídkami. Napsat sbírku povídek, které by mohly vyjít. Po těchto povídkách napsat román. A teprve druhý román bych chtěl vydat.“

Probírám se těmi záznamy z válečných let, psanými různými pery a tužkami, sleduju koloběh vznícených spisovatelských vášní a skeptických propadů, žehrání na vlastní lenost, nedůslednost a nedisciplinovanost.

Čtěte také

Martin Bedřich: Božská nahota

V té zvláštní mlze se snažím představit si mladého muže, který deníku svěřuje své naivní představy o literatuře a tvorbě, ale zároveň v té těžké době přemýšlí o sobě a svém místě ve světě, protože přes všechny tehdejší hrůzy jiný svět zkrátka nemá. A myslím na onoho Zuzana, jemuž to vše bylo navzdory jeho hrdinství násilím odepřeno. Jak zaznamenává náš pisatel: „Drahý a milý Zuzane. Přestávám věřit v tvé žití! Ale jak by nám tu bylo snáze, kdybys zde byl Ty!“

Jeden druhého jistě přežil, ale co dál? Bůh ví, jestli se z něj stal skutečně spisovatel. Třeba se v tomto povídání někdo pozná a příběh záhadného deníku bude mít pokračování.