Martina Adlerová

Už delší čas se zabývám myšlenkou, že vytvořím jakousi tajnou společnost opravdových lidí. Anglicky Real People, ve zkratce RP. Budeme nosit odznáčky našeho řádu.

Řečeno s klasikem, štěstí je prý muška jenom zlatá. To tedy nevím. Že by štěstí mělo podobu té vykulené mouchy, která ve volných chvílích usedá na hromady čerstvého trusu?

 „Já netančím“ – napadlo vás někdy, že tohle prohlášení dotyčného je vlastně jedna z jeho charakteristik. Jako by se tím ti lidé (pohříchu většinou muži) vydělovali z davu.

Na vysoké škole jsme se v rámci studia tělesné výchovy měli umět vžít do kůže výkonnostních sportovců a zažít jejich tréninkový dril, a také jejich emoce.

Tenhle sloupek se sice jmenuje Kouření, ale je spíše o touze a potřebě někam patřit. Všimli jste si, jak se na jakémkoli setkání vydělí určitá skupinka a odejde pryč?

Neteče voda. Už zase. Jedete z práce domů a pod kopcem stojí cisterna. Místní rozhlas oznamuje, že voda nepoteče do druhého dne do večera, a to minimálně.

Myslím si, že jako existuje milosrdná lež, měla by existovat i milosrdná krádež.

Základním znakem tohoto světa a existence čehokoliv vůbec je pomíjivost. Jenom si vezměte, jak rychle se všechno mění.

Zjistila jsem, že kráčím životem ve stylu Pokus – omyl. Nemusí to být nutně špatně, pokud jste optimisté. Což já bohužel nejsem, a tak trpím jako zvíře.

Že má léto svou vlastní vůni, ví asi každý. Ale pro každého je ta vůně něco trochu jiného.