Martina Adlerová

Pro současný svět už jsem zaslechla různá pojmenování, nejčastěji doba uspěchaná, přetechnizovaná, jedová nebo plastová, ale...

Slova vyňatá. Kdo by je neznal. Dnes se jim říká vyjmenovaná, a seznámil se s nimi úplně každý, kdo prošel základní školou. A leckoho dokážou pěkně potrápit.

V poslední době hodně myslím na svou předsíň. Je samozřejmě virtuální, silně idealizovaná a s největší pravděpodobností nikdy nevznikne, ale její vizualizace vypadá takto:

Moje kolegyně Olga má zelené oči. Pracujeme spolu už rok, a všimla jsem si teprve nedávno. A jako se psi podobají svým majitelům, nebo naopak, je to tak zřejmě i u koček.

Podle některých řídí naše cesty Bůh a podle jiných naše vůle. Podle mě je to velmi často strach, co určuje naše kroky. A kdyby tu nebyl? Co by se změnilo?

Každý rok se těším, až se s manželem na prvního máje políbíme pod rozkvetlou třešní. Máme k tomuto účelu už deset let svůj „vlastní“ strom, roste nedaleko od nás.

Pamatujete na klasický chyták pro studenty autoškoly? Na stopce zastavíme tak, že uvedeme kola do klidu. Napadlo mě, že bych potřebovala do klidu uvést spíše svoji hlavu.

Nesnáším velkolepé myšlenky. Moudré knihy se velkolepými myšlenkami jenom hemží. Jsem z toho unavená. A stejně to nefunguje.

Konec světa prý nastane, až bude člověk člověku vlkem. Vážně? Já fakt nějak nevím. To by přece byla paráda, kdyby se lidé chovali jako vlci, ne?

Pobavilo mě, kolik existuje svátků a co všechno vlastně můžeme oslavovat. Máme nespočet příležitostí radovat se každý den z něčeho jiného, stačí se kouknout za hranice.