Martina Adlerová

Nadpřirozené bytosti nás provázejí už od dětství, někoho víc, někoho méně. Někteří se jejich vlivu nezbaví ani v dospělosti.

Je ve vlaku přítomen Bůh? Po nedávných změnách na železnici si myslím, že je. Možná to způsobily dál přísnější směrnice EU, snad je to tou všudypřítomnou krizí, bůh ví…

Dennodenně nosím svou kůži na trh. Zdravím jako první a nastavuju druhou tvář. Vstřícně se usmívám a s predátory navazuju oční kontakt.

Někde jsem četla, že jakási celebrita se musela veřejně omluvit poté, co v přímém přenosu zašišlala na svého psíka. Šišlání prý znevažuje vady výslovnosti. 

V životě musíme mnohokrát odněkud odejít, ať už chceme, anebo ne. Odcházení mívá spoustu podob. 

Udělala jsem si malý průzkum na téma slovní spojení a zjistila, že skoro každý má svá oblíbená a méně oblíbená. Já třeba nemám ráda sociální sítě a miluju vanilkový krém.

Staří lidé se v písních moc nevyskytují. Asi jim není do zpěvu. I když Jaromír Nohavica zpívá: „Až budu starý muž, pořídím si starý byt a staré rádio.“

Čím jsem starší, tím raději mám šneky. Ne samozřejmě k jídlu, ale jako své souputníky nebo spoluobčany. Jsou to vlastně ideální obyvatelé této planety.

Nikdy jsem nepochopila onu vášeň, kterou někteří lidé (namnoze muži) pociťují při pohledu na vodní hladinu.

Mají domy duši? Ten náš asi ano. A kdybych byla sentimentální, řekla bych, že se s námi ta naše stará chalupa loučí. Už hodně přesluhuje, a i když se snažíme, je to málo.