Martina Adlerová

Mám ráda nápisy a většinu z nich si pamatuju. Některé si dokonce zapisuju. Baví mě jejich formulace a poselství. I to, co se skrývá za nimi.

Pamatujete si na štuclík? Kožešinový tunel zavěšený kolem krku, ve kterém si ruce hověly jako v pokojíčku. Samozřejmě pouze pro ty movité. 

A zas je ráno. Rozloupnu oči a na moment se konejším představou, že je možná neděle, slaďoučká voňavoučká neděle s pečenými buchtami a chvilkou poezie.

K posledním Vánocům jsem dostala lahvičku na rum, takovou tu malou placatici s nálepkou, která velikými tiskacími písmeny hlásá do okolního světa: PLÁN B.

Lidé si dávají různorodá předsevzetí, někdo chce zhubnout a zbohatnout, někdo vystoupit z kategorie „věčný začátečník“, ať už se to týká angličtiny, nebo navazování vztahů.

Baví mě jezdit vlakem. Už jako dítě jsem se těšila na mašinku a dneska jezdím tímhle dopravním prostředkem docela často. V mnoha ohledech se totiž podobá jízdě života.

Myslím, že výzkumu snů by se mělo více věnovat. Když máme Úsek rozvoje podmořského života a Oddělení pro výzkum mimozemských aktivit, měla by být i Sekce pro výzkum snů.

Emil Zátopek prý řekl, že stav není zlý. Zlá je změna. Tak s tím souhlasím. Změny jsou vždycky k horšímu. A neplatí to jen při maratónu.

Pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Nebo ne? Pamatuji si, jak jsem to v dětství nesnášela. Maminka byla neoblomná a nutila mě zdravit všechny své známé.

Přírodovědec Gerald Durrell ve svých knihách popisuje, jak se v dětství dokázal celé hodiny válet na zemi se svými psy (ještě dodává, že ty to přestalo bavit mnohem dřív).