Martina Adlerová

Nechtěla bych, aby to vyznělo rouhačsky, ale někdy mi připadá, že jestli potřebujeme Boha, tak je to Bůh Druhé šance. Život je přece řetězec promarněných příležitostí, ne?

„Jsem fotogenická?“ Takhle naivně jsem se kdysi zeptala paní, která nám fotila svatbu. „Máte milý úsměv,“ odpověděla vyhýbavě, a tím potvrdila to, co jsem věděla už dávno.

Kdysi jsme v rámci nějakého kreativního semináře dostali za úkol namalovat čáru života. A svou pozici na ní v podobě bodu na přímce. Musela jsem se tomu smát.

Jsem praštěná… do hlavy… zeměpisným atlasem. Na zeměpis jsme totiž měli učitelku, která jakoukoli neznalost trestala úderem do lebky. A že ten školní atlas měl tvrdé desky!

Už Shakespeare ústy svého Hamleta prohlašoval, že „vymknuta z kloubů, doba šílí.“ A to bylo na začátku sedmnáctého století. Zajímalo by mě, co by asi říkal dneska.

Omlouvám se za nevhodné vyjádření v názvu, správně tam mělo být: Pracující důchodci. Jenže to by zase neznělo tak úderně.

Máme chalupu pod lesem, hned vedle louky. To znamená, že žijeme v úzkém sepětí s přírodou. Klasik by mohl poznamenat, že k nám „ptáci, laně chodí pít, pod javorový kmen.“

Dostali jsme novou obvodní lékařku. Ta předchozí se mnou mluvila jako se svou dcerou. Tahle je mladší než já a už od pohledu Slečna zdatná.

Moje mamka vaří skvělou chlebovou polívku. Postup přípravy je velmi jednoduchý: prostě rozvaříte kusy starého chleba, osolíte, okmínujete… a máte po starostech.

Vtipná a vlastně i inspirativní je povídka jihočeské autorky Martiny Adlerové. Vypráví o Waldemaře, která ovdoví. Mělo by jí to být asi líto, ale tak to úplně necítí…