Martina Adlerová

Mám radši labutě než biče. Z toho vyplývá, že mám raději sudá čísla než ta lichá.

O obsahu své kabelky by mohla každá žena vyprávět. Některá s pýchou (zlatá kreditka v postranní kapse), některá trochu zahanbeně (posmrkané kapesníky, kam se podíváš).

Patřím bohužel mezi úzkostné matky. Celé dětství provázím ty své drobečky neurotickým pohledem a předvídám, co všechno by se mohlo stát.

Z módních trendů mi jde hlava kolem. A děsí mě rozhovory s top modelkami. Jsou totiž všechny stejné. 

Přiznám se, že jsem se po celou dobu lockdownu nemohla dočkat, až se otevřou nákupní centra. Ne že bych byla nakupovací typ. To vůbec ne.

Na každé mateřské dovolené nastane chvíle, kdy se z našich dětí stanou pouťoví vyvolávači. „Mami? Mami?“ ozývá se odevšad, až máte pocit, že se vám přemnožila batolata.

Odjakživa mám problémy s čichovou pamětí. Je totiž příliš dokonalá, trvalá, a nejde bohužel nijak oblafnout.

Manžel si zčistajasna koupil loď. Není to sice žádná plachetnice, ale i tak vyžaduje dva silné muže, aby mohla být spuštěna na vodu.

Můj kamarád, vášnivý cyklista, mi jednou vyprávěl, že za velmi ponižující považuje okamžik před závěrečným stoupáním.

Odjakživa jsem si pletla pojem s průjmem, jak mi doma často zdůrazňovali. „Holinky nebo hodinky, obojí se natahuje,“ dobírali si mě, kdykoliv jsem něco popletla.