Martina Adlerová

Když žijete na vsi, přicházíte do kontaktu s různými zajímavými lidmi. Máme tady pána, jehož bezprizorní nevychovaný pes nám drape na dveře, kdykoliv naše fena hárá.

Někdy si připadám jako kapitán potápějícího se plavidla. To když k nám přijede neohlášená návštěva.

Omlouvám se za parafrázi Vieweghova románu v názvu dnešního Rozhlasového sloupku, ale lepší mě nenapadl. Řeč totiž bude o chlapcích, kterých máme v příbuzenstvu nedostatek.

Existují různé způsoby, jak někoho přivést do blázince. Pamatuju si, že když byli bratři v pubertě, doháněli naši mámu k šílenství odpovědí typu „bagr“.

Mám radši labutě než biče. Z toho vyplývá, že mám raději sudá čísla než ta lichá.

O obsahu své kabelky by mohla každá žena vyprávět. Některá s pýchou (zlatá kreditka v postranní kapse), některá trochu zahanbeně (posmrkané kapesníky, kam se podíváš).

Patřím bohužel mezi úzkostné matky. Celé dětství provázím ty své drobečky neurotickým pohledem a předvídám, co všechno by se mohlo stát.

Z módních trendů mi jde hlava kolem. A děsí mě rozhovory s top modelkami. Jsou totiž všechny stejné. 

Přiznám se, že jsem se po celou dobu lockdownu nemohla dočkat, až se otevřou nákupní centra. Ne že bych byla nakupovací typ. To vůbec ne.

Na každé mateřské dovolené nastane chvíle, kdy se z našich dětí stanou pouťoví vyvolávači. „Mami? Mami?“ ozývá se odevšad, až máte pocit, že se vám přemnožila batolata.