Martina Adlerová

Jsem asi trochu divná, ale nesnáším televizi. Tento fenomén mě naprosto minul. I v době, kdy moji vrstevníci sjížděli seriály, já jsem zarputile trvala na svých knihách.

Čekání může být příjemné i nesnesitelné. Dříve se čekalo na dopisy. Nejdřív jste ho museli odeslat, pak počkat, až dorazí k adresátovi, až si ho dotyčná osoba přečte,...

„Vy vůbec neovládáte svoji techniku!“ Pracovník IT firmy si mě rozezleně měří. „A strukturovanou zásuvku máte kde?“ 

Býti dámou je v dnešní společnosti téměř nemožné. Podle pravidel společenského chování má být dáma tajuplná a zásadně se nevyjadřovat k citlivým tématům.

V rodině není všechno bez mráčku – to je replika z mého oblíbeného francouzského filmu Návštěvníci. 

Co mě dokáže naštvat? Když v celém domě není jediná ořezaná tužka. A když najdu tupou, tak se zase ztratí ořezávátko. To je fakt k vzteku.

Jsem sice učitelka, ale úplně nepoučitelná. Nejenže jsem dovolila pořízení dalšího zvířete do domácnosti,...

Hodně žen touží být ve svém dalším životě mužem. Ale já už jsem si dokonce vybrala konkrétní prototyp. K nám do firmy totiž nastoupil nový kolega.

Moje sousedka mě nemá ráda. Abych byla přesná, moje sousedka mě nesnáší. Zezačátku jsem si myslela, že prostě jen nemá ráda přistěhovalce. Nebo psy. Nebo možná obojí. 

Jsem ten typ, který než by vařil, radši si namaže chleba. A přemítá o amarounech. To jsou takové syntetické gastronomické bomby pocházející z budoucnosti.