Jan Štifter

Nechtěl jsem tomu uvěřit – když jsi mi řekla, že spolu letos budeme manželé 18 let. Datum mám na prstenu i v hlavě, ale mozek šálí, že to přece nemůže být tak dávno.

„A proč v tom Klení opravujete kostel? To tam nebylo něco jiného?“ ptala se mě jedna dívka na besedě v Ústeckém kraji. Odpovídal jsem, že kostel obnovuje už celá generace.

Mám rád to toulání při státní hranici, kdy člověk netuší, jestli je na jedné nebo druhé straně, stejně jako to mívaly generace našich předků.

Dneska myslím na Marii. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova a Marie rozhodla, že půjdou k ní.

Povídku Medúzy odehrávající se v posledních dnech druhé světové války napsal spisovatel Jan Štifter k 80. výročí konce války a také k 80 letům českobudějovického rozhlasu.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.

Jmenovala se Žaneta a určitě nemá tušení, že byla mou první láskou. Bydleli jsme ve Zlivi, v domku naproti šamotce, do školy jsme šli spolu v září roku 1990.

Česká literatura se stává literaturou budějovickou. Nikde v zemi nežije tolik autorů na jednom kilometru čtverečním. Je jich tu tolik, že už se objevují i stejná příjmení.

Naučil jsem se vnímat Velikonoce celkem pozdě – jako děti jsme na pohlednice psávali, že přátelům a známým přejeme krásné prožití svátků jara, ty dny pro mě neměly sílu.

Podělil jsem se s přáteli na Facebooku o jeden dotaz naší šestileté Medy – chtěla vyprávět o tom, jaký býval svět, když jsme se potkali s její maminkou.