Erdogan využívá americké nečinnosti, aby Ázerbájdžánu pomohl získat Karabach

Myslí si pákistánský analytik Naumán Sádik v textu pro asijský server Eurasia Review.

Arménský velvyslanec v Moskvě prohlásil, že Turecko do Ázerbájdžánu poslalo asi čtyři tisíce bojovníků ze severní Sýrie. Podle Jerevanu bojují v Náhorním Karabachu na ázerbájdžánské straně i turečtí vojenští experti a Ankara navíc poskytla Baku bezpilotní a válečné letouny.

Čtěte také

Konflikt Ázerbájdžán – Arménie analyzují ruská nezávislá média

Koordinaci s Tureckem potvrdili minulý týden agentuře Reuters dva syrští povstalci, kteří přiznali, že šli do Ázerbájdžánu bojovat za peníze. Mají tam dostávat 1 500 dolarů měsíčně, což je v chudé Sýrii spousta peněz.

Jeden z rebelů uvedl, že ho naverboval představitel Syrské národní armády podporované Tureckem v Afrínu v severozápadní Sýrii, který Turecko a syrští povstalci už dva roky okupují. Druhý naverbovaný povstalec prý zase slyšel, že v Ázerbájdžánu má být nasazeno až tisíc Syřanů.

Paradoxní ale je, že skoro všechny ozbrojené skupiny, které devět let bojovaly proti syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi, jsou sunnitští džihádisté, zatímco Ázerbájdžán je země s turkickou šíitskou většinou. Tito žoldáci tak nyní v Náhorním Karabachu bojují po boku svých hlavních soupeřů.

Bezbřehé ambice

Turecko však podle analytika Sádika Ázerbájdžán nepodporuje ani tak ze shodných ideologických důvodů, jako spíš kvůli osobnímu přátelství prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana s jeho ázerbájdžánským protějškem a výstředním autokratem Ilhamem Alijevem.

Čtěte také

Libor Dvořák: Staleté kořeny sporu o Náhorní Karabach

Ten zdědil nejvyšší úřad v roce 2003 po svém otci a vzbudil všeobecný posměch, když viceprezidentkou jmenoval vlastní manželku. Alijev také materiálně podporoval džihádisty v Sýrii, a to zřejmě na Erdoganův příkaz.

Turecko se pod současným prezidentem vyznačuje militarismem a bezbřehými ambicemi, myslí si Naumán Sádik. V listopadu 2015 turecké letectvo sestřelilo u syrských hranic ruský bitevník a málem vyvolalo válku s Ruskem. Analytik připomíná také o rok starší událost, kdy turecký policista podezřelý z islámského fundamentalismu zavraždil na výstavě v Ankaře ruského velvyslance v Turecku Andreje Karlova.

Pak turecká armáda provedla invazi do severní Sýrie, kde se utkala se Syrskými demokratickými silami (SDF), kterým velí Kurdové podporovaní Američany. V říjnu 2017 následovala invaze do syrského Idlibu pod záminkou vytvoření deeskalační zóny mezi syrskými ozbrojenci a syrskou armádou, přestože Damašek s tím nesouhlasil a oficiálně protestoval proti tureckému narušení syrské suverenity a územní celistvosti.

Čtěte také

Erdogan navěky prezidentem? Klička v turecké ústavě mu umožňuje obejít limit dvou funkčních období

V lednu 2018 zase Turecko zahájilo Operaci Olivová ratolest proti Kurdům v severozápadní Sýrii. Kromě vojenských vpádů do Sýrie a Iráku Erdogan navíc loni v dubnu vyslal tisíce syrských džihádistů, bezpilotní letouny a vojenské vybavení do Libye, aby pomohl mezinárodně uznávané vládě v Tripolisu proti maršálu Chalífovi Haftarovi. Turecko pak přispělo k Haftarově porážce v Tripolisu.

Osmanský chalífa

Erdogan se tak beztrestně vměšuje do regionálních konfliktů, což podle analytika Sádika umožnil prezidentův blízký vztah s Donaldem Trumpem. Ostatně zeťové obou lídrů, Američan Jared Kushner a turecký ministr financí Berat Albayrak, jsou obchodní partneři. Obě hlavy států jsou natolik zadobře, že Trump dokonce vloni stáhl americké vojáky z kurdských oblastí severozápadní Sýrie.

Hned po říjnovém stažení Turecko po telefonickém rozhovoru Erdogana s Trumpem vpadlo do Sýrie a obsadilo území 120 kilometrů dlouhé a 32 kilometrů široké.

I nejnovější eskalaci konfliktu v Náhorním Karabachu je třeba vidět ve světle osobního vztahu Erdogana s Trumpem. „Osmanský chalífa“ Erdogan nejspíš Alijevovi vysvětlil, že Trump v listopadových volbách nemusí vyhrát. A pokud se chtěl Alijev Náhorního Karabachu zmocnit, byla to skvělá příležitost.

Navíc je před listopadovými volbami celá americká vláda nečinná. Výsledkem je, že regionální mocnosti si mohou dělat, co chtějí, upozorňuje pákistánský analytik.