Martin Bedřich: Hostina kunsthistoriků
Mým druhým rodným městem je Český Krumlov, kam jsem celé dětství a mládí jezdil za svými prarodiči. Na řadu míst zde mám zvláštní vzpomínky – na zašlá zákoutí, tajemné průchody, staré dvorky.
Krumlov pro mě byl vždy ztělesněním Foglarových Stínadel, v místech zpustlého kláštera klarisek, v pivovarských zahradách, lucernami spoře osvětlené Důlní ulici, na Plešiveckém náměstí nebo v průchodech pod Latrání se u mě formoval cit pro městskou melancholii, uvadlou krásu renesančních a barokních fasád, rozechvělost ze stoupání po vrzavých schodech někam do útrob temného domu, když jsem vklouzl do cizích pootevřených dveří…
Čtěte také
Od mládí mi v tom byl oporou i tamní antikvariát v Dlouhé ulici, kam jsem se chodil dívat na staré grafiky a listovat ve staroříšských knížkách, kuncířovkách, atlantiskách a jiných, které byly a dodnes jsou uloženy ve velké almaře hned naproti vchodu.
I při své poslední návštěvě Krumlova jsem se tam zastavil a neodolal, abych si pár takových knížek nekoupil. Zvláštní radost mi udělal výtisk povídek prvorepublikového heraldika, grafika a architekta Břetislava Štorma Dobrý rytíř z Vyšehradu z roku 1946. Obsahuje totiž mimo jiné povídku Hostina, jež patří k povinné četbě všech milovníků starého umění – totiž pro svou zběsilou ironii a makabrózní komiku.
Jsme v ní účastni podivné půlnoční sešlosti kunsthistoriků a památkářů, shromážděných v jakémsi gotickém dómu u dlouhého stolu, kteří vedou přeučené, formalistní, pitvavé, vlastní umění zabíjející debaty o přesném datování děl: „Na tabuli se rychle kupily sochy, obrazy, bohoslužebné nádoby, roucha a náčiní, delikátně rozřezané, rozcupované, prosvětlené, roztlučené, lakmusem přezkoušené, utříděné a zdatované.“
Čtěte také
V okamžiku, kdy se v jedné soše objeví červotoč, vybuchne předseda shromáždění hněvem: „Kdo tu mluví o kráse, kdo tu poskvrňuje naši panenskou vědu, prostou vášně, vzrušení a ničemného milování, kdo?“
Hned nato vypukne mezi učenci zběsilá rvačka: „Učení muži jali se navzájem tlouci rozřezanými úlomky soch, svícny, kadidelnicemi, berlami a kostmi, bili se věnci, festony a houžvemi z roztrhaných obrazů, až předseda, třímaje stále svou mohutnou zbraň (totiž kyčelní kost nějakého zemřelého preláta), vzpamatovav se z podivného vytržení, hlubokým, konejšivým hlasem promluvil: Dosti zábav, pánové. Přikročíme k hostině, čas kvapí.“
Jak už asi posluchač tuší, ani hostina nebyla nijak ordinérní. Po přípitku se totiž „všichni stolovníci vrhli na pozůstatky soch, obrazů a iluminací. Olizovali barvu z pláten, chroustali dřevěné údy, žvýkali staré pergameny; předseda pozřel důstojně svou kost i se stříbrným kováním a potichoučku přežvykoval.
Čtěte také
Účastníci banketu proti všem společenským pravidlům říhali, pomlaskávali a povykovali, hroužíce se stále víc do útrob svých zásob. Pak, když už bylo všechno snědeno, příživníci, pohltivše odpadky, olizovali mramorovou dlažbu, šplhali po stěnách dómu a okusovali kamenné přípory. Pištěli a všude otiskovali své lepkavé prsty.“
Podivný, symbolistní závěr povídky, kde spolu nakonec hovoří Poutník a Smrt, nechť si posluchač případně dočte sám. Z celé té temně sarkastické férie ale vychází zvláštní smutek nad osudem starých věcí, které by se raději neměly stát potravou odosobněných konzumentů, byť schovaných za sebevětší učeností, anebo komerčním zájmem. Opouštím Český Krumlov, opravený, vyčištěný, zrestaurovaný, navoskovaný… a myslím na všechna ta jeho zašlá zákoutí svého dětství, kde jsem se toho tolik naučil.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
