Martin Bedřich: Benátky

Čtěte také

Martin Bedřich: Pláč nad houslovou skladbou

A takové jsou Benátky. Marco Polo vypráví velkému dobyvateli o mnoha fantastických městech, ale všechna jako by v sobě obsahovala střípek toho jednoho, které se ani jinak ve své komplexnosti popsat nedá.

Sice italské město, ale překvapivě bez antických základů. Kamenné, ale stojící na dřevěných kůlech. Ukořistěné moři a mořem mnohokrát zachráněné, a ovšem i ničené, odtahující se od západní pevniny a obracející se k Orientu, ale tento Orient zároveň neustále přetvářející. Asi jako toho lva na sloupu náměstí San Marco, který je možná původně perský nebo dokonce čínský, jen mu pak tady přičinili křídla. Město, díky němuž mohl John Ruskin lépe porozumět Kráse a své gotické Anglii a ruský emigrant Josif Brodskij zase lidskému životu, zrcadlení, osamělosti a smrti.

Čtěte také

Martin Bedřich: Vyklízení knihovny

V české literatuře mají Benátky zvláštní místo. Obrozenec Jan Kollár je ve svém mimořádně zajímavém cestopisu z roku 1843 popisuje jako původně slovanské město a nezastírá své okouzlení: „S tímto slavným vrazem a citem obrátiv se k západu uzřel sem v dalekosti plávající nad vodami velikou a hrdou labuť – hrdlo její věže, hřebet chrám, křídla předměstí a mláďátka vůkol ní ostrovy – jest to Venetia la dominante – jsou to – Benátky. Tam východ slunce na nebi, zde západ Benátek na zemi. Tyto paláce a střechy nebetýčné, jejichž patra nad patry co města nad městem v povětří stavena jsou; tato Sparta zdí prázdná a předce bezpečná, vlnitými valy a příkopy obdaná, tekoucími baštami ohrazená, probíhajícími průtoky co žilami oživená; plavná země a chodné moře.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Hostina kunsthistoriků

Pozdější umělci je často vidí jako umírající odraz dávné slávy, v němž se mísí obdiv a opovržení. V renesanční fresce Karla Schulze Kámen a bolest jsou Benátky spojeny jen s těmi nejhoršími přívlastky – město nejohavnější a vždy zrádní Benátčané. Lidé, kteří příliš dbají na solidní kořeny a pevné základny, v Benátkách těžko nalézají pevnou půdu pod nohama. Zemětřesení zde ostatně nejsou výjimečná, při jednom se tu narodil třeba Antonio Vivaldi.

A právě město připodobněné hudební partituře popisuje i Italo Calvino, když říká: „Má tu vlastnost, že se vrývá do paměti bod za bodem, tak, jak jdou za sebou ulice, domy v ulicích, dveře a okna v domech, i když nevynikají mimořádnou krásou nebo nějakými zvláštnostmi. Jejím tajemstvím je způsob, jakým pohled přebíhá po obrazech, které jdou za sebou jako v hudební partituře, v níž nelze změnit ani přemístit jedinou notu. Člověk, který zná nazpaměť, jak město vypadá, si v noci, když nemůže spát, představuje, že se prochází jeho ulicemi a vybavuje si pořadí, v jakém za sebou následují měděný orloj, pruhovaná plátěná stříška u holiče, kašna s devíti vodními paprsky, astronomova skleněná věž, stánek prodavače melounů, socha poustevníka a lva, turecké lázně, kavárna na rohu, příční ulice vedoucí k přístavu.“

Čtěte také

Martin Bedřich: Deník

Benátky se vlní svými stovkami mostků, schůdků, terásek, podloubí, jako se vlní loďky na hladině jejich kanálů, jakožto město-labyrint par excellence neustále vybízí cizince k tomu, vrývat si do paměti všechny detaily, jako se člověk marně snaží zapamatovat si průběh symfonie v Teatro Malibran, tóny se ale stejně okamžitě slévají a člověk se ztrácí, jako se ztrácí GPS signál v uzounkých uličkách mezi mnohapatrovými středověkými paláci.

Inu, jak naposledy říká Marco Polo: „Tohle město má jednu zvláštnost: kdo do něho vstoupí večer v září, kdy se krátí dny a nad dveřmi hospůdek, kde dělají výborné pečené ryby, se všechny najednou rozzáří různobarevné lampy a odněkud se z terasy ozve ženský výkřik, začne náhle závidět těm, kteří si teď myslí, že už kdysi podobný večer prožili a že byli tehdy šťastni.“